Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou obhajovat to, proč mám v ruce telefon. Přijde mi to absurdní. Jako by mobil automaticky znamenal nezájem, lenost nebo útěk od reality. Jako by každá žena s telefonem byla buď závislá na sociálních sítích, nebo špatná máma.
Jenže můj mobil není zábava. Je to pracovní nástroj.
Když sedím na hřišti a koukám do displeje, neprojíždím Instagram. Odpovídám na maily. Píšu texty. Řeším zakázky. Když dítě spí, neležím a nescrolluju. Dělám faktury. Učím se nové věci. Snažím se budovat něco, co mi jednou umožní mít vlastní příjem.
A přesto mám pořád pocit, že se musím obhajovat.
„Ty jsi pořád na mobilu.“
„Neměla by ses víc věnovat dítěti?“
„To nemůžeš na chvíli odložit?“
Můžu. A dělám to. Pořád. Jenže nikdo nevidí, že ten mobil často beru do ruky až ve chvíli, kdy už všechno ostatní běží. Když je dítě v klidu. Když si hraje. Když spí. Když už jsem celý den fungovala jako máma, kuchařka, uklízečka, psycholožka, zdravotní sestra i animátorka.
Nikdo nevidí, že pracuju po nocích. Že odpovídám na zprávy v deset večer. Že přemýšlím nad obsahem, zakázkami, možnostmi, zatímco ostatní koukají na seriál. Nikdo nevidí tu mentální zátěž. Jen vidí displej.
A automaticky si domyslí, že jsem „mimo“.
Pravda je, že jsem se strašně dlouho bála být finančně závislá. Na partnerovi, na státu, na systému. Mateřství mi otevřelo oči víc, než cokoliv předtím. Uvědomila jsem si, jak křehká je jistota. Jak rychle se může všechno změnit. Jak málo máš kontrolu, když nemáš vlastní příjem.
A tak jsem se rozhodla, že to nechci jen přežívat. Nechci jen čekat, až skončí rodičák. Nechci jednou zjistit, že jsem ztratila roky, sebevědomí, kontakty i schopnost vydělávat.
Chci být máma. Ale chci být i samostatná žena.
Ten mobil je pro mě symbol snahy. Ne útěku. Snahy něco budovat, i když nemám ideální podmínky. I když pracuju po kouskách. Mezi přebalováním, vařením, uspáváním. V pauzách, které nejsou skutečné pauzy.
Někdy pracuju deset minut. Někdy půl hodiny. Někdy dvě hodiny v noci. Není to ideální. Není to efektivní. Ale je to moje. A je to jediný způsob, jak si teď dokážu vytvořit prostor pro budoucnost.
Nechci dítěti jednou vysvětlovat, že jsem se vzdala všeho jen proto, že jsem se bála vzít do ruky telefon. Nechci, aby vidělo mámu, která celý život jen „byla doma“. Chci, aby vidělo mámu, která se snažila. Která myslela dopředu. Která se nebála pracovat jinak.
Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy mobil odkládám. Kdy si lehnu na zem a stavíme kostky. Kdy čtu pohádku. Kdy jdeme ven a telefon nechám v kabelce. Nejsem robot. Nejsem workoholik. Nejsem odpojená od reality.
Ale odmítám se stydět za to, že chci vydělávat. Že chci být nezávislá. Že nechci čekat, až mi někdo něco dá.
Neprchám od dítěte. Prchám od závislosti. Od strachu, že jednou nebudu mít na výběr. Od pocitu, že jsem jen „ta na mateřské“, která nemá vlastní hodnotu mimo domácnost.
A pokud to znamená, že občas sedím s mobilem na hřišti, tak ať. Ten telefon není bariéra mezi mnou a dítětem. Je to most mezi mou současností a budoucností, ve které nebudu muset prosit, bát se ani se omlouvat za to, že chci být víc než jen funkční.
