Článek
Když se snažíš být pozitivní máma, ale dochází ti kafe i vůle, je stav, který by měl být oficiálně uznaný lékařskou komunitou. Něco mezi vyhořením, nedostatkem kofeinu a akutní potřebou zmizet do lesa s termoskou a bez signálu.
Já jsem ten typ matky, co si říká:
Dneska budu v pohodě. Dneska nebudu reagovat impulzivně. Dneska budu ta klidná, chápající, empatická bytost, co má všechno pod kontrolou.
A pak otevřu oči.
První, co slyším:
„Mami, už jsem vzhůru!“
Ano. To slyším. Celý dům to slyší. Dokonce i sousedi, co nejsou doma.
Moje pozitivita se v tu chvíli nachází někde mezi polštářem a realitou. Snažím se ji najít, ale moje tělo už ví, že bez kávy jsem jen biologický experiment.
Jdu do kuchyně. Těším se na ten moment. Ticho. Hrnek. Kafe. Začátek dne.
A tam čeká prázdná dóza.
Prázdná.
Bez zrnek.
Bez naděje.
To je ten bod, kdy se ze „slunce mojí rodiny“ stává „temná energie domácnosti“.
Ale říkám si:
Klid. Dýchej. Pozitivita je volba.
Zatímco dýchám, děti řeší:
– kdo snědl poslední jogurt,
– kdo komu sebral ponožku,
– kdo komu dýchá.
Manžel se ptá:
„Máme ještě kafe?“
Ne. Nemáme.
Ale máme nervy. Moje. A ty jsou na posledním procentu baterie.
Snažím se mluvit klidně:
„Prosím, obujte se.“
„Prosím, nekřičte.“
„Prosím, nehádejte se.“
Zní to hezky. Jako pozitivní výchova. Uvnitř ale probíhá vnitřní monolog ve stylu:
Přísahám, že jestli ještě jednou někdo řekne „MAMI“, tak se teleportuju do jiné dimenze.
Bez kávy je všechno osobní. I zvuky.
Děti nežvýkají. Ony provádějí akustický útok.
Dveře se nezavírají. Ony se testují na odolnost.
Otázky nejsou otázky. Jsou to výslechy.
„Mami, proč?“
„Mami, kdy?“
„Mami, kde?“
„Mami, a co když?“
Bez kofeinu nemám odpovědi. Mám jen existenciální únavu.
Snažím se být pozitivní:
„To zvládneme.“
„Všechno je v pořádku.“
„Usměj se.“
Ale můj úsměv už není úsměv. Je to grimasová simulace radosti.
A pak přijde moment, kdy někdo řekne:
„Mami, jsi nějaká protivná.“
Protivná?
Já?
Žena, která tři hodiny bez kávy zachraňuje svět, vztahy, snídaně a psychiku celé domácnosti?
To už není protivnost. To je hrdinství.
Pozitivní máma podle internetu:
– vstává s úsměvem,
– cvičí jógu,
– pije zelený čaj,
– mluví klidně.
Pozitivní máma v realitě:
– vstává s kruhy pod očima,
– hledá hrnek,
– hledá kafe,
– hledá smysl života.
A když kafe opravdu není, dochází nejen kofein, ale i iluze, že jsem vyrovnaný člověk.
Jsem pozitivní. Ano.
Ale jen do chvíle, než mi někdo vezme poslední doušek energie.
A ten má barvu kávy.
