Článek
MHD s dětmi má tu zvláštní energii, která připomíná kombinaci módní přehlídky zoufalství a survival show. Vcházíte do autobusu, dítě ještě vypadá jako civilizovaný člověk, ale sotva se zavřou dveře, nastane metamorfóza. Přísahám, že to musí být nějaký signální zvuk motoru, který aktivuje jejich vnitřního gremlina.
První fáze je zvuková. Dítě začne komunikovat hlasitostí, kterou by mu záviděl i metalový festival. Věty stylu:
„MAMI, A PROČ TEN PÁN SMRDÍ?“
„PROČ JE TA PANÍ SMUTNÁ?“
„A KDY UŽ VYSTUPUJEM?!“
A vy, zatímco vám stoupá tlak, se snažíte šeptat: „Prosím, ztiš hlas.“
Což funguje asi stejně efektivně jako přikázat tornádu, ať si dá pauzu.
A pak to přijde. Prd.
Ne, nevařila jsem brokolici. To byl prostě on. Přirozený, upřímný, dětský. A dítě se tomu směje s radostí, která by mohla pohánět solární elektrárnu. Starší paní v béžovém kabátě se tváří, jako by právě přehodnotila smysl života. Pán naproti si přidržuje kapesník u nosu, jako by dítě vydechovalo radioaktivní plyny. A vy stojíte a jen čekáte, jestli vás ten autobus rovnou neodveze i na psychologii.
A to nemluvíme o dynamické části jízdy. Dítě neposedí. Dítě musí žít. Takže se zhoupne na madle jako Tarzan na lianě, sjede po sedadle jak po tobogánu a pak si – protože proč ne – sedne na zem. Ano. Na. Zem. Tu zem, kde je paměť všech rozlitých káv, kašlajících lidí a upuštěných karbanátků. A vy víte, že doma bude dezinfekční lázeň. Celotělová. Možná i s exorcismem.
A teď přichází důchodci. Tito strážci veřejné morálky, kteří mají šestý smysl na rozjívené děti. Jeden pohled, který říká: Za nás děti seděly a mlčely. Ano, babi, ale za vás se taky chodilo spát s kohoutem a vy jste neměli YouTube, který jim desetkrát denně ukáže, že svět je hřiště bez limitů.
Mezitím vaše dítě objevuje další rozměr zvuků. Vrhá se do imitace sirény. Zkouší, kolik druhů kašle dokáže předvést během šesti sekund. A vy už jste dávno opustila své tělo a sledujete situaci z astrální roviny.
A pak to přijde. Zázrak. Zastávka. Vaše zastávka. Dítě radostně vyběhne ven, jako by právě uniklo z minového pole. Vy kulháte, s taškami, bundami a zbytky své důstojnosti. Zhluboka se nadechnete. Slunce svítí. Vzduch je čerstvý.
A dítě se otočí a řekne:
„Mami, pojedem zase?“
A vy… se jen hořce pousmějete.
Protože víte, že ano.
A to brzy.
