Článek
Když jsem byla malá, chodila jsem po škole domů. Tečka. Maximálně jsem měla klíč na krku, chleba s máslem a zákaz otevřít cizím lidem. Žádný kroužek, žádný trenér, žádná lekce rozvoje osobnosti. Prostě jsem byla. A světe div se – přežila jsem.
Dneska mám pocit, že dítě, které po škole nemá program, je automaticky považované za projekt v ohrožení. Rodiče se ptají: „A na co chodí?“ A když odpovíte: „Na nic,“ nastane ticho. Takové to zvláštní ticho, ve kterém už všichni myslí na sociálku, ADHD a budoucí neúspěch v životě.
Protože dnešní ideální dítě má kroužek každý den. V pondělí angličtinu, v úterý fotbal, ve středu keramiku, ve čtvrtek plavání, v pátek robotiku a o víkendu turnaj nebo vystoupení. Když to dobře poskládáte, doma se vlastně ani nepotkáváte. A to je přece známka kvalitní výchovy.
Můj syn jednou přišel ze školy a řekl: „Mami, já bych nechtěl chodit nikam.“ To je věta, za kterou by se v některých rodičovských kruzích rovnou udělovala pokuta.
„Jak jako nikam?“ ptala jsem se opatrně, protože jsem čekala, že se z něj stane asociál, co skončí u počítače a energetických nápojů.
„Já bych chtěl být doma,“ řekl. „Nebo venku. Nebo prostě nic.“
Nic. To slovo dneska zní skoro sprostě. Nic nedělat. Nebýt vedený. Nebýt rozvíjený. Nebýt optimalizovaný. Jen existovat ve vlastním tempu, bez tabulky výkonu a bez dospělého, který hodnotí, jestli se dostatečně snažíš.
Dnešní děti nemají volný čas. Mají jen čas mezi aktivitami. Přesouvají se z jedné organizované činnosti do druhé, většinou s batohem, lahví, úkolem a mírnou existenciální únavou.
A rodiče? Ti mají pocit, že když dítě nemá kroužky, selhávají. Protože „co kdyby mu něco uniklo“. Co kdyby se nechytil talent. Co kdyby zrovna v tom jednom roce neobjevil svou životní vášeň pro šerm, balet nebo japonskou konverzaci.
Tak radši zapíšeme všechno. Pro jistotu.
Výsledkem je dítě, které umí od všeho trochu, ale neumí se nudit. Neumí si samo vymyslet program. Neumí být chvíli bez stimulace. A hlavně neumí říct: teď nic nechci.
Když se dneska dítě po škole válí na gauči a kouká z okna, působí to skoro podezřele. Jako by bylo rozbité. Jako by mu nefungoval vnitřní motor seberozvoje.
Jenže právě v tom „nic“ se děje nejvíc věcí. V tom nic se dítě učí být samo se sebou. Vymýšlet si hry. Přemýšlet. Nudit se. Regenerovat. Dělat věci bez publika a bez hodnocení.
To, že dítě chodí do pěti kroužků, neznamená, že bude šťastnější. Znamená to jen, že bude víc organizované. A možná i víc unavené.
Ironie je, že my dospělí si volný čas chráníme jak poslední zbytek duševního zdraví. Chceme mít večer klid, nic nedělat, vypnout. Ale děti? Ty mají jet režim „rozvoj“ od pondělí do neděle, protože jinak z nich něco vyroste špatně.
Možná bychom si měli položit jinou otázku: potřebuje dítě kroužek každý den, nebo jen potřebuje rodiče, kteří se nebojí prázdného času?
Protože dítě bez kroužků není divné. Divná je představa, že dítě musí být neustále někam vedené, aby mělo hodnotu.
A možná je úplně v pořádku, když má jedno odpoledne v týdnu jen pro sebe. Bez cíle. Bez výkonu. Bez tabulky.
Možná z něj právě tehdy nevyroste šampion.
Ale vyroste z něj člověk, který ví, že smí chvíli jen být. A to je v dnešní době skoro revoluční dovednost.
