Článek
Na přechodu pro chodce mám jako chodec přednost. Tečka. Ne „když se řidič zrovna dobře vyspí“, ne „když nikam nespěchá“, ale vždy, když vstupuji na přechod nebo se na něj zjevně chystám. Je to jednoduché pravidlo, přesto kolem něj panuje až překvapivě velké množství emocí.
Stačí jeden krok z chodníku a začíná divadlo. Brzdění na poslední chvíli, teatrální rozhazování rukama, někdy i otevřené okénko a slovník, který by se víc hodil do hospody než do provozu. Jako by chodec udělal něco špatně. Jako by si dovolil příliš.
Jenže silnice nejsou jen pro auta. Města nejsou závodní dráhy a přechod pro chodce není místo, kde se testuje trpělivost řidičů. Je to bezpečný bod v jinak nebezpečném prostoru. A pokud někdo sedí v tuně kovu, má prostě větší odpovědnost než ten, kdo jde pěšky.
Argumenty typu „chodec by měl být opatrný“ jsou sice pravdivé, ale často slouží jen jako výmluva. Opatrnost neznamená vzdání se práva. Znamená to dívat se kolem sebe, neuhnout pohledem a nebát se vstoupit tam, kde mi zákon dává přednost.
Ano, někdy to zpomalí dopravu. Ano, někdo přijede o pár vteřin později. Ale výměnou za to získáme města, kde se dá normálně chodit, kde děti nemusí běhat přes silnici v panice a kde starší lidé nejsou rukojmími cizího spěchu.
Řidiči si mohou nadávat, kroutit hlavou nebo si postěžovat doma. Já mezitím přejdu. Klidně, podle pravidel a s vědomím, že na přechodu pro chodce nejsem vetřelec, ale plnohodnotný účastník provozu.
