Článek
Na přechodu mám přednost. A hotovo?
Ta věta zní jasně, rozhodně a nekompromisně. Jako kdyby svět fungoval podle jednoduchého pravidla, které stačí vyslovit nahlas – a všichni se podle něj musí zařídit. Jenže realita je složitější.
Přechod pro chodce není bitevní pole. Není to místo, kde se vítězí silou práva. Je to bod, kde se setkávají dva lidé – jeden pěšky, druhý v autě. Oba jsou omylní. Oba jsou unavení. Oba mohou udělat chybu.
V poslední době mám pocit, že se z práva stává zbraň. „Já mám přednost.“ „Já mám pravdu.“ „A hotovo.“ Jenže ego nikdy nikoho neochránilo. Ego chce vyhrát, ne porozumět. Ego chce mít poslední slovo, ne bezpečný přechod.
Fyzika ego nezajímá. Brzdná dráha nečte články. Reakční doba nefunguje podle morálního apelu. Auto jedoucí předepsanou rychlostí prostě někdy nemůže zastavit na pár metrech – a následky mohou být fatální.
Své děti neučím, že mají „vlézt na přechod, protože auto musí zastavit“. Učím je dívat se, navázat oční kontakt, počkat. Ne proto, že bych jim brala právo, ale proto, že život má větší hodnotu než vítězství v právním sporu.
A víte co? Za poslední roky se mi nestalo, že by mi auto nezastavilo. Možná právě proto, že na přechod nejdu s nastavením boje, ale s nastavením spolupráce. Počkám pár vteřin, nechám auto projet, kývnu hlavou. Není to slabost. Je to dospělost.
Problém totiž nezačíná na přechodu. Začíná v hlavě. Ve chvíli, kdy si někdo řekne: „Já mám pravdu a ty se musíš přizpůsobit.“ Takhle vznikají konflikty – na silnici, ve vztazích i ve společnosti. Když každý trvá jen na svém, bez pokory a respektu k druhému.
Život není hotový. Výchova není hotová. Vztahy nejsou hotové. A ani přechod není hotový ve chvíli, kdy na něj vstoupím.
Ano, na přechodu pro chodce mám přednost – pokud neohrozím řidiče.
Tak to říká zákon.
Konkrétně § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, uvádí, že chodec nesmí vstupovat na přechod bezprostředně před přijíždějící vozidlo, pokud by řidiče donutil k prudkému brzdění nebo změně směru jízdy.
Jinými slovy: přednost neznamená bezhlavost.
Znamená spoluodpovědnost. Zákon chrání chodce, ale zároveň počítá s fyzikou, lidskou reakcí a realitou provozu.
A přesně tady se láme rozdíl mezi právem a egem.
Mezi „mám přednost“ a „chci přejít bezpečně“.
Ale ještě víc mám zodpovědnost – za sebe, za své děti, za atmosféru mezi lidmi.
A to „a hotovo“?
To si nechme pro ego. Ne pro život.
PS: Rozumím autorce. I já jsem byla v období, kdy jsem věřila, že mnou pochopená pravidla platí bez ohledu na situaci a že mám právo je uplatnit za každou cenu. Dnes už vím, že žádné pravidlo nestojí výš než lidský život a zdraví.
