Článek
Když jsem byla těhotná, měla jsem v hlavě obraz mateřství, který jsem znala z okolí, sociálních sítí a vyprávění jiných žen. Dítě v náručí, uklizený byt, teplý oběd, spokojená matka, která všechno zvládá s přehledem. Možná unavená, ale tak nějak hezky. Smysluplně.
Realita byla úplně jiná.
Byla jsem unavená tak, že jsem si někdy nedokázala vybavit, jaký je den. Byt vypadal jako po výbuchu. Vaření bylo logistická operace. A já jsem měla pocit, že pořád něco nestíhám, něco zanedbávám, někde selhávám.
A hlavně – že bych u toho všeho měla být v pohodě.
Tohle je podle mě ta největší lež o mateřství. Ne že je to těžké. To dneska už spousta lidí přiznává. Ale že bych to měla zvládat s klidem, nadhledem a vnitřní rovnováhou. Že když to nedávám, je to moje chyba. Moje slabost. Moje neschopnost.
Každý den jsem měla pocit, že hraju hru, kde jsou pravidla nastavená tak, aby se nedalo vyhrát. Buď jsem se věnovala dítěti a měla výčitky, že nemám uklizeno. Nebo jsem uklízela a měla výčitky, že si málo hraju. Když jsem si sedla, měla jsem pocit, že bych měla dělat něco užitečného. Když jsem něco dělala, byla jsem vyčerpaná.
A do toho věty typu: „Užívej si to, rychle to uteče.“
„Musíš být vděčná, některé ženy děti mít nemůžou.“
„Když to zvládají jiné, zvládneš to taky.“
Jenže nikdo neviděl, jak se cítím večer. Když dítě konečně usnulo a já seděla v tichu s pocitem, že jsem celý den jela na autopilota. Bez radosti. Bez energie. Bez prostoru pro sebe.
Ne že bych své dítě nemilovala. Miluju ho strašně moc. Ale láska neznamená, že nejsem vyčerpaná. Že mě to někdy nebaví. Že si nepřipadám ztracená ve vlastní roli.
Největší tlak na mě paradoxně nevytvářelo samotné mateřství, ale očekávání okolí. Že budu fungovat. Že budu klidná. Že budu vděčná. Že si nebudu stěžovat. Že budu všechno zvládat „přirozeně“.
Jenže já to přirozeně nezvládala. A dlouho jsem si myslela, že je se mnou něco špatně.
Trvalo mi dost dlouho pochopit, že problém není ve mně, ale v tom obrazu, který se ženám o mateřství pořád podsouvá. Obrazu, kde není místo pro chaos, únavu, frustraci, vztek, slzy. Kde je matka buď šťastná, nebo selhává.
Dnes už vím, že realita je někde úplně jinde. Že mateřství je přežití v režimu, na který tě nikdo nepřipraví. Že se učíš za pochodu. Že děláš chyby. Že jsi unavená, podrážděná, někdy naštvaná i na vlastní dítě. A že to z tebe nedělá špatnou matku. Dělá to z tebe normálního člověka.
Největší lež o mateřství je, že bych měla všechno stíhat a ještě být v pohodě. Protože někdy prostě nestíháš. A někdy nejsi v pohodě. A někdy jen přežíváš den za dnem.
A to je v pořádku.
Dnes už se nesnažím být dokonalá. Nesnažím se mít všechno pod kontrolou. Když mám energii, udělám víc. Když ji nemám, udělám minimum. Postarám se o dítě, o sebe a zbytek počká.
Už si nemyslím, že mateřství má vypadat hezky. Myslím si, že má být hlavně skutečné. Se vším, co k tomu patří. I s únavou. I s chaosem. I s tím, že někdy prostě nemám sílu být v pohodě. A nepotřebuju, aby to někdo hodnotil. Stačí, že to žiju. Jak nejlíp umím.
