Článek
Sedím ve vaně, koukám na test s dvěma čárkami a dochází mi, že se ze mě oficiálně stala hlavní postava experimentu, který nikdo nikdy neschválil etickou komisí. Jmenuje se Proč těhotné ženy zblázní a jeho hlavní metodou je pozorování mě samotné v přirozeném prostředí: byt 2+kk, lednice plná nesmyslů a mozek, který právě vypnul logiku.
Ještě před měsícem jsem byla racionální bytost. Platila jsem účty, rozhodovala se podle dat a při pohledu na reklamu na jogurt jsem necítila nic. Dnes stojím v supermarketu, objímám meloun a brečím, protože je „tak hezky kulatý a určitě má rodinu“. Věda tomu říká hormonální změny. Já tomu říkám invaze mimozemšťanů do centrální nervové soustavy.
Podle oficiálních studií za všechno může progesteron, estrogen a další látky, jejichž názvy si pamatují jen lidé s diplomem a masochisté. Podle mé koupelny za to může hlavně fakt, že tělo si myslí, že je konec světa a je nutné přestavět celý psychický systém. Najednou mi vadí zvuky, pachy, světlo, lidé, zprávy, reklamy, kočky na internetu a hlavně můj partner, který dýchá příliš nahlas.
Jedním z prvních příznaků těhotenského šílenství je emoční anarchie. Směju se a o dvě minuty později mám existenciální krizi, protože někdo snědl poslední sušenku. Dřív bych si koupila novou. Teď cítím zradu, bolest a potřebu o tom napsat román o ztrátě a prázdnotě. Hormony ze mě udělaly neplacenou básnířku s dramatickým talentem.
Druhý symptom je ztráta kontroly nad myšlenkami. Mozek si jede vlastní bulvární magazín. Každá maličkost je skandál. Když mi partner řekne „jsi nějak unavená“, slyším „už nejsi atraktivní a nikdy nebudeš“. Když mi kamarádka pošle fotku vína, slyším „tvůj život skončil, já se bavím a ty piješ zázvorový čaj“. Realita se mění v telenovelu, kde jsem zároveň hlavní hrdinka i největší katastrofa.
Pak je tu fenomén chutí. Věda tvrdí, že jde o signály těla, které si říká o živiny. Moje tělo si ale zjevně myslí, že nejdůležitější živinou pro vývoj plodu je kombinace kyselých okurek, čokolády a chipsů. Ve tři ráno. A když to nemám, tak se svět hroutí. Ne kvůli dítěti. Kvůli mně.
Největší paradox? Čím víc vím, tím víc šílím. Čtu odborné články, aplikace mi posílají upozornění typu „vaše dítě má velikost avokáda“ a já místo radosti přemýšlím, jestli jsem náhodou nesnědla to avokádo špatně. Každé píchnutí v břiše je buď normální, nebo začátek konce civilizace. Internet mi v tom samozřejmě nepomáhá. Na každý dotaz existují tři odpovědi: je to v pořádku, není to v pořádku a okamžitě volejte sanitku.
Bulvární teorie tvrdí, že těhotné ženy šílí, protože přestávají být středem vesmíru a stávají se inkubátorem. Realističtější verze je, že poprvé v životě ztrácíme kontrolu nad vlastním tělem i budoucností. Najednou neplánuju kariéru, dovolenou ani víkend. Plánuju přežití. A moje psychika na to reaguje stylem: panika, slzy, smích, opakovat.
Ironie je, že společnost to bere jako roztomilé. „Ty hormony,“ říkají lidé s úsměvem, zatímco já právě bojuju s tím, že mi vadí textura ponožek. Těhotná žena je kulturně povolený blázen. Můžu brečet v tramvaji, být protivná, jíst divné věci a mluvit o sobě ve třetí osobě. Všichni to omluví. Ne proto, že by to chápali, ale protože se bojí.
Můj osobní vědecký závěr zní: těhotné ženy se nezblázní. Jen se jim sundá filtr. Vše, co bylo potlačené, unavené, nejisté nebo nevyřešené, vyplave na povrch v plné síle. Hormony nejsou příčina, ale zesilovač. Jako kdyby někdo otočil hlasitost života na maximum a rozbil ovladač.
A tak tu sedím, hladím břicho, dojím se nad reklamou na prací prášek a píšu článek o vlastním šílenství. Věda by řekla, že procházím transformačním obdobím. Já říkám, že jsem v psychologickém reality show, kde nikdo nevypadává a hlavní cena je člověk, kterého jsem ještě nikdy neviděla, ale už kvůli němu brečím.
Pokud se tomu říká zbláznění, pak budiž. Ale je to ten druh šílenství, který má směr. Ne do temnoty, ale do světa, kde už nikdy nebudu úplně normální. A možná je to ten největší vědecký objev mé koupelny.
