Článek
Puberťák vysvětluje svět: já prý ničemu nerozumím už od roku 2004. Přesné datum jsem se dozvěděla včera u večeře, mezi soustem těstovin a povzdechem, který zněl, jako bych osobně zrušila moderní civilizaci.
„Mami, ty tomu prostě nerozumíš.“
To je věta, která se v naší domácnosti používá častěji než „dobrý den“. A vždycky je pronesena tím tónem, jakým se mluví na seniory, co se ptají, kde se zapíná internet.
„To už se dneska takhle nedělá.“
„To je hrozně cringe.“
„Bože, to je tak 2004.“
Rok 2004 se u nás stal oficiálním obdobím temna. Pravěku. Doby, kdy lidé ještě poslouchali rádio, posílali SMSky a žili v iluzi, že mají názor, který někoho zajímá.
Podle mého dítěte jsem tehdy zjevně zamrzla v čase. Mentálně. Stylově. Technologicky.
Když se zeptám, co znamená nějaké nové slovo, dostanu odpověď:
„To bych ti musel vysvětlovat dlouho.“
A pak:
„Ale stejně bys to nepochopila.“
Ano. Jsem intelektuálně nepřístupná entita.
Nedávno mi puberťák vysvětloval, jak funguje svět.
Ekonomika: „To je složitý, ale ty to řešit nemusíš.“
Hudba: „Tohle není hudba, to je starý.“
Móda: „Ne, tohle se fakt nenosí.“
Internet: „Mami, ty jsi úplně offline člověk.“
Offline člověk. To zní jako diagnóza.
Vrchol přišel, když jsem se pokusila být „moderní“. Použila jsem slovo, které jsem slyšela v jeho větě.
Ztichl. Podíval se na mě. A řekl:
„Prosím tě, to už nepoužívej. Když to říkáš ty, tak to umírá.“
Jednou větou jsem zabila slang celé generace.
Děkuju, jsem chodící kulturní apokalypsa.
Nejvíc mě baví, jak plynule se role otočily. Dřív jsem já vysvětlovala jemu:
„Nešahej na zásuvku.“
„Nejez písek.“
„Neolizuj psa.“
Teď on vysvětluje mně:
„Tohle tlačítko nemačkej.“
„Tohle video není vtipný.“
„Tohle meme už je mrtvý.“
Meme už je mrtvý. Stejně jako moje sebevědomí.
Podle něj nerozumím:
– internetu
– hudbě
– módě
– humoru
– životu
– a pravděpodobně ani gravitaci
Když se zasměju v nesprávný moment, dostanu pohled, který říká: „Proč je tady dospělý člověk mezi námi?“
Když se zeptám, co je nové, odpověď zní:
„Nic, co bys chápala.“
A když se snažím být vtipná, slyším:
„Mami, prosím tě, ne.“
Nejbolestivější je, že on má pocit, že je dospělý. Zatímco já jsem oficiálně „ta stará generace“.
Já, která pamatuju kazety, discman a vytáčený internet. Já, která přežila Nokii bez internetu a myslela si, že to je vrchol techniky.
Podle něj jsem digitální dinosaurus.
Ale víte co je nejlepší?
Když mu nejde Wi-Fi.
Když nefunguje mobil.
Když potřebuje peníze.
Když má hlad.
Když ztratí ponožky.
Najednou jsem odbornice na všechno.
Najednou:
„Mami?“
„Mami, prosím.“
„Mami, můžeš mi pomoct?“
A v tu chvíli, na pár magických sekund, přestávám být rok 2004.
Jsem zase člověk.
S přístupem k jídlu.
K řešení problémů.
A k platební kartě.
Takže ano. Podle puberťáka nerozumím světu už dvacet let.
Ale pořád nějak zvláštně rozumím jeho životu víc než on sám.
A to je jediná věc, kterou mi zatím ještě nedokázal vyvrátit.
