Článek
Rodinná pohoda aneb všichni řvou, ale každý z jiného důvodu, je přesný popis našeho ideálního odpoledne. Kdyby někdo zvenku poslouchal, pravděpodobně by zavolal sociálku, policii nebo minimálně sousedy. My tomu říkáme „běžný provoz“.
Začalo to nevinně. Já jsem chtěla jen v klidu uvařit oběd. Nic ambiciózního. Těstoviny. Všichni mají rádi těstoviny. Těstoviny jsou symbol míru.
To jsem si myslela.
První začal mladší:
„Já nechci tyhle těstoviny!“
„Jsou to normální těstoviny.“
„Ale já chtěl ty jiný!“
„Jaký jiný?“
„No… ty lepší!“
Nikdo neví, které jsou „ty lepší“. Ale jsou zásadně jiné než ty, co jsou právě v hrnci.
Starší mezitím křičí z obýváku:
„On mi bere ovladač!“
„Protože jsi ho měla už hodinu!“
„Ale já jsem ho měla první!“
Ovladač se stává strategickou surovinou. Něco jako ropa. Kvůli němu vznikají konflikty, aliance i dočasná příměří.
Manžel z vedlejší místnosti:
„Proč to zase tak křičí?“
Já:
„Protože jsou naživu.“
Mladší:
„MAMI, ON NA MĚ DÝCHÁ!“
Starší:
„PROTOŽE SEDÍŠ U MÉHO MÍSTA!“
Manžel:
„Nemáte někdo nabíječku?“
Já:
„PROČ SE VŠICHNI BAVÍTE NA MĚ?!“
V tu chvíli stojím u sporáku, míchám těstoviny a připadám si jako dirigent orchestru, kde každý hraje jinou skladbu a nikdo nezná noty.
Každý křičí. Ale každý z jiného důvodu.
Jeden kvůli ovladači.
Druhý kvůli ponožkám.
Třetí kvůli tomu, že se někdo dívá „divně“.
Čtvrtý kvůli tomu, že nefunguje Wi-Fi.
A já, protože už nemám nervy ani na vlastní dech.
„PROSÍM VÁS, MŮŽETE BÝT CHVÍLI TICHU?!“
Ticho. Tři vteřiny.
Pak:
„Mami, ale on…“
„Mami, ale ona…“
„Mami, já jen…“
Rodinná pohoda je stav, kdy jste neustále soudce, rozhodčí, terapeut a krizový manažer.
Rozhoduju:
Kdo sedí kde.
Kdo měl co první.
Kdo komu dýchá.
Kdo začal.
Kdo skončí.
Nikdy nevyhraju. Jen oddaluju další kolo.
Když si konečně sedneme k jídlu, myslím si, že nastane klid. Naivní.
„Já to nechci.“
„To je moc horký.“
„Já chtěl víc sýra.“
„Proč má on víc?“
Manžel:
„To fakt nemůžeme mít jeden oběd v klidu?“
Já:
„Můžeme. Až se odstěhujeme.“
Největší paradox je, že všichni jsou vlastně v pohodě. Nikdo není nemocný. Nikomu se nic hrozného neděje. Jen každý prožívá malou osobní tragédii.
Dítě:
Někdo mu vzal pastelku → konec světa.
Manžel:
Nemůže najít klíče → apokalypsa.
Já:
Nemám pět minut ticha → kolaps civilizace.
A tak doma křičíme. Ne proto, že bychom byli nešťastní. Ale proto, že jsme spolu. Ve stejném prostoru. Se stejnými nervy. A každý má jinou verzi reality.
Večer, když všichni konečně spí, sedím v tichu a přemýšlím.
Celý den chaos. Hluk. Řev. Konflikty.
A přesto, když je ticho, je mi to trochu divné.
Protože rodinná pohoda ve skutečnosti není klid.
Rodinná pohoda je, že se máme komu vyřvat.
A že zítra budeme křičet zase.
Každý z jiného důvodu.
Ale pořád spolu.
