Článek
Rodinné výlety: drahé, únavné a přesto povinně „krásné vzpomínky“ jsou zvláštní disciplína rodičovství, která se v žádné příručce nepopisuje dostatečně upřímně. Na fotkách na sociálních sítích vypadají všichni usměvavě, sladěně oblečení a šťastní. Realita je spíš logistická válka s prvky survivalu.
Všechno začíná nevinnou myšlenkou:
„Měli bychom někam vyrazit, ať máme společné zážitky.“
Tahle věta by měla mít varování jako na cigaretách.
Protože ve chvíli, kdy ji vyslovím, se z obyčejné rodiny stává expediční tým. Balíme věci, které jsme doma nikdy nepotřebovali, ale na výletě bez nich zaručeně zemřeme.
Pití.
Jídlo.
Náhradní jídlo.
Jídlo pro případ, že to jídlo nebude dobré.
Mikiny.
Bundy.
Další bundy, kdyby byla zima.
Opalovací krém, i když prší.
Pláštěnky, i když má být vedro.
A hlavně psychická příprava, která by vydala na třídenní školení krizového managementu.
Odjezd je kapitola sama pro sebe. Nikdo není připravený. Nikdo nemá boty. Nikdo nemůže najít ponožky, které měl na nohou ještě před pěti minutami.
„Už jedeme!“
„Počkej, já si musím odskočit.“
„Já mám hlad.“
„Já nechci jet.“
„Kde je nabíječka?“
Já už v tu chvíli lituju, že jsem se kdy narodila s tou myšlenkou na „krásné vzpomínky“.
Cesta autem je psychologický experiment. Děti se nudí po třech minutách. Po pěti minutách se ptají, kdy tam budeme. Po deseti minutách mají hlad, i když před odjezdem snědly snídani, oběd i svačinu.
„Mami, za jak dlouho tam budeme?“
„Za hodinu.“
„A teď?“
„Za padesát osm minut.“
Manžel řídí a tváří se klidně. Já mám v hlavě seznam:
– kdo se koho dotýká,
– kdo komu dýchá,
– kdo komu bere místo,
– a kdo komu právě rozbil nervy.
Dorazíme na místo. Všichni vystoupí. Všichni jsou hladoví, i když před deseti minutami jedli. Všichni jsou unavení, i když celou cestu seděli.
A pak přijde ta věta:
„Tak, pojďme se projít!“
Nikdo nechce. Všichni se tváří, že byli uneseni.
„Já nechci chodit.“
„Mě bolí nohy.“
„Tady je nuda.“
„Kdy půjdeme domů?“
Domů. Po deseti minutách od příjezdu. Na místo, na které jsme se chystali tři týdny.
Snažím se zachránit atmosféru:
„Podívejte se, jak je tady krásně!“
Děti koukají do mobilů.
Manžel kouká na mapu.
Já koukám na oblohu a přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší si ty vzpomínky vymyslet.
Pak přijde hlad. Všichni chtějí jíst. Ale nikomu se nelíbí nic, co je k dispozici.
„Já nechci tohle.“
„Já chci něco jiného.“
„Tady nic nemají.“
„To je drahé.“
Takže platím jídlo, které nikdo nejí, v restauraci, kterou si nikdo nevybral, během výletu, který chtěla hlavně já.
A pak nastane zázrak. Moment, kvůli kterému se to celé dělá.
Na dvě minuty se všichni smějí.
Nikdo se nehádá.
Nikdo nebrečí.
Nikdo neřeší čas.
A já si říkám:
Možná to za to stojí.
Do chvíle, než někdo řekne:
„Mami, je mi blbě.“
Večer doma padneme na gauč. Unavení. Vyčerpaní. Chudší o tři tisíce. Bohatší o osm fotek, na kterých se všichni tváří šťastně.
A za týden někdo řekne:
„Pamatuješ, jak jsme byli na tom výletě? To bylo hezký.“
Ano. Bylo.
Podle fotek.
Protože moje nervová soustava si pamatuje úplně jinou verzi.
