Článek
Těhotenské šílenství: proč mě rozplakala reklama na toaletní papír
Seděla jsem na gauči, jedla suchý rohlík a koukala na televizi. Běžela reklama. Normální, obyčejná, úplně nezajímavá reklama na toaletní papír. Rodinka. Pes. Úsměvy. Čistá koupelna. Hudba, co má navodit pocit domova.
A pak se to stalo.
Najednou jsem cítila knedlík v krku. Slzy v očích. Tlak na hrudi. A během deseti vteřin jsem brečela, jako by mi právě někdo oznámil, že papír už nikdy nebude.
Partner na mě koukal v absolutním tichu. Opatrně se zeptal: „Co se děje?“
A já mezi vzlyky odpověděla: „On… on je tak měkkej.“
Ano. Reklama na toaletní papír mě dojala, protože byl „měkkej“.
Těhotenské emoce nejsou emoce. Jsou psychický thriller.
Před těhotenstvím jsem byla relativně stabilní osoba. Neříkám, že jsem byla chladná, ale dokázala jsem sledovat reklamu bez existenciální krize. Teď mě rozhodí cokoliv.
Pes v reklamě? Pláč.
Dítě, co se směje? Pláč.
Starý pár držící se za ruce? Pláč.
Zpráva, že došel jogurt? Pláč.
A toaletní papír? Vrchol emocionálního zážitku.
Nejde o smutek. Nejde o radost. Jde o to, že mozek těhotné ženy je emoční houpačka bez bezpečnostního pásu.
Hormony si dělají, co chtějí. Estrogen, progesteron, oxytocin – všechny tyhle chemické látky přepíšou nastavení mozku. Najednou reagujete silněji, citlivěji, intenzivněji. Všechno má hlubší význam. I to, co žádný význam nemá.
Reklama na toaletní papír není reklama. Je to příběh o bezpečí, domově, jemnosti a lidské důstojnosti.
Aspoň v mé hlavě.
Partner se snažil zachovat logiku. Řekl: „To je jen marketing.“
Já jsem mu odpověděla: „Ale oni se tam mají rádi.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že se mnou nebude racionální diskuse možná minimálně dalších šest měsíců.
Těhotenství je stav, kdy se z dospělého člověka stane emocionální detektor všeho. Každý podnět je zesílený. Každý obraz má potenciál rozplakat. Každá melodie se může stát soundtrackem k vnitřnímu dramatu.
A nejhorší je, že ty emoce nejsou falešné. Nejsou hrané. V tu chvíli jsou stoprocentně skutečné.
Já jsem opravdu cítila dojetí nad měkkostí toaletního papíru.
A nejsem sama. Jedna kamarádka brečela u reklamy na prací prášek, protože „ta košile byla tak čistá“. Druhá se rozplakala v obchodě, protože nemohla najít správnou značku těstovin.
Těhotenské šílenství není šílenství. Je to biologie v režimu chaos.
Mozek je přepnutý na ochranu, citlivost, připravenost. Všechno, co souvisí s bezpečím, rodinou, jemností, domovem, se automaticky dotýká těch nejhlubších emocí.
A marketing to ví. Velmi dobře.
Reklamy na těhotné ženy jsou cílené zbraně. Miminka. Psi. Pomalá hudba. Teplé barvy. Slova jako „péče“, „láska“, „jemnost“.
Je to psychologický útok na hormonální mozek.
Takže ano. Rozplakala mě reklama na toaletní papír.
Ale ve skutečnosti jsem nebrečela kvůli papíru.
Brečela jsem, protože moje tělo, mozek i identita se mění. Protože čekám dítě. Protože svět najednou vnímám úplně jinak. Protože všechno je intenzivnější. Citlivější. Větší.
A protože někde hluboko ve mně to prostě chtělo ven.
Takže pokud vás v těhotenství rozpláče cokoliv – od reklamy po špatně zavřený jogurt – nepanikařte. Nejste blázen.
Jen vám mozek jede v režimu „emocionální IMAX“.
A promítá úplně všechno ve 4D.
