Článek
Když jsem odcházela na mateřskou, myslela jsem si, že to bude jen jiná forma práce. Náročná, ale zvládnutelná. Že se s partnerem budeme střídat, pomáhat si, chápat se. Že uvidí, kolik energie to stojí, i když nejsem „oficiálně v práci“.
Jenže postupně jsem pochopila, že dokud to nezažije na vlastní kůži, nikdy to úplně nepochopí.
On chodil do práce. Měl pevnou pracovní dobu, pauzu na oběd, cestu domů, kde si mohl oddechnout. Já byla doma. Bez přestávek. Bez konce směny. Bez jasné hranice mezi „prací“ a „volnem“. A přesto měl pocit, že jsem vlastně pořád v klidu. Že si „užívám doma“. Že bych měla být víc v pohodě, méně unavená, víc usměvavá.
Když jsem si stěžovala, že jsem vyčerpaná, odpověď byla často: „Vždyť jsi celý den doma.“
Jako by to byla dovolená. Jako by to znamenalo nicnedělání.
Neviděl, že vstávám několikrát za noc. Že jsem celý den v pohotovosti. Že řeším pláč, vztek, hlad, únavu, nudu, nemoci. Že mezi tím vařím, peru, uklízím, objednávám, plánuju, myslím za všechny. Že moje hlava nikdy nevypíná.
Viděl jen ten moment večer, kdy sedím na gauči a koukám do telefonu. A z toho si udělal obrázek celého dne.
Začalo mě to pomalu, ale jistě frustrovat. Ten pocit, že moje práce není vidět. Že moje únava není „oprávněná“. Že když jsem vyčerpaná, jsem „přecitlivělá“. Když nemám energii, jsem „málo odolná“.
A pak mi došlo, že mu to vlastně nemám jak vysvětlit. Protože on to nezažil. On nikdy nebyl celý den sám s dítětem. Ne den. Ne týden. Ne v kuse. Vždycky jen „pomohl“. Pohlídal. Přečetl pohádku. Vzal ho ven na hodinu.
Ale to není ono.
Být doma s dítětem není pomoc. Je to zodpovědnost. Neustálá. Nepřerušitelná. Mentální i fyzická.
A tak jsem si začala přát něco, co mi dřív přišlo skoro nepředstavitelné. Těšit se zpátky do práce. Ne proto, že bych nenáviděla dítě. Ale proto, že chci, aby si to konečně vyzkoušel on.
Aby byl ten, kdo vstává v noci. Kdo řeší, co se bude jíst. Kdo celý den přemýšlí, jestli je dítě v pohodě, jestli není unavené, jestli má dost podnětů, jestli nemá teplotu. Kdo nemá kam utéct, když už nemůže.
Chci, aby zažil ten druh únavy, který nejde dospat. Tu, která se hromadí v hlavě, ne v těle. Chci, aby si zkusil být „jen doma“ a pochopil, že to není jen o hraní a procházkách.
Trochu se za to stydím. Že v tom je i kus zadostiučinění. Možná i tichá pomsta. Ne zlá, ale lidská. Touha po uznání, které nepřišlo slovy, tak možná přijde zkušeností.
Představuju si, jak se po týdnu zeptá: „Jak jsi to všechno zvládala?“
A já mu odpovím: „Stejně jako ty teď.“
Nechci, aby trpěl. Nechci, aby se cítil špatně. Chci jen, aby pochopil. Aby už nikdy neřekl, že jsem „jen doma“. Aby si uvědomil, že to, co dělám, je práce. Neviditelná, neplacená, ale skutečná.
A možná se pak změní i náš vztah. Možná bude víc respektu. Míň poznámek. Víc pochopení. Víc ticha místo hodnocení.
Těším se zpátky do práce ne proto, že bych utíkala od mateřství. Ale proto, že chci, aby jednou někdo řekl: „Teď už vím, jaké to je.“ A myslel to doopravdy. Ne teoreticky. Ne z pozice pozorovatele. Ale z pozice toho, kdo to musel žít celý den. Sám. Bez pauzy. Bez úniku. Bez potlesku.
A možná pak konečně přestanu mít pocit, že musím svou únavu obhajovat. Protože už nebude co vysvětlovat.
