Článek
Když se z besídky stane boj o přežití
Vánoční školkové besídky jsou událost, na kterou se všichni tváří, že se těší. Ale už při vstupu do šatny víte, že to nebude snadné. Všude pobíhají děti převlečené za vločky, andílky a sněhuláky, a vy doufáte, že to vaše neuteče z pódia ještě před začátkem.
Realita besídky začíná v momentě, kdy si každý rodič sedne na židličku určenou pro čtyřleté dítě. Nohy se vám ohnou do úhlů, které by fyzioterapeut označil za „katastrofální“, a přemýšlíte, jestli ještě někdy vstanete.
Pak se rozehraje hudba.
Děti stojí v řadě, z nichž polovina neví, kde je pravá a levá, druhá polovina si šťourá v nose a jedno dítě vždycky brečí. Vždycky.
A vy sedíte a natáčíte, jako kdyby šlo o premiéru v Národním divadle.
Představení pokračuje zpěvem, který zní jako směsice kočičí opery a sirény. Učitelka dává zoufalé signály, aby děti zpívaly nahlas, a ony je ignorují s elegancí oscarových herců.
Vrchol přichází, když vaše dítě vyběhne k vám s tím, že už nechce být vločka.
Ok.
Respektujeme identitu.
Jen je trochu problém, že hra o vločkách je teprve v půlce.
A pak přijde moment, na který čeká každý rodič – konec. Malé úsměvy, krabice s perníčky, objetí a pocit, že jste právě přežili něco velkého.
I když jste strávili hodinu v přehřáté třídě, kde to vonělo potem, cukrovím a zoufalstvím, odcházíte s hrdostí. Protože to vaše dítě bylo – samozřejmě – nejroztomilejší.
Vánoční besídky nejsou krásné kvůli kvalitě představení. Jsou krásné, protože v tom chaosu je kus opravdové radosti.
A taky proto, že další bude až za rok.
