Článek
Pořádat pro syna dětskou oslavu bylo náročné. Je třeba řešit spoustu věcí od výzdoby přes občerstvení až po seznam hostů. A tady nastal velký problém. Kdybych to nechala na synovi, pozve si klidně celou školku, klidně všech 80 dětí. Ale nejenže by se všichni nevešli, také hrozilo, že by se to organizačně nezvládlo.
Tak koho?
Nakonec jsme to řešili několik dní. Nejprve jsme to zredukovali tak, že si pozve jenom děti ze své třídy. To znělo celkem rozumně. Ale i tak to mělo být asi 20 dětí, a tak jsme začali dál redukovat – podle toho, koho měl a neměl rád, s kým si hrál, nebo ne. A povedlo se nám to stáhnout na 14 dětí, které tam podle svých slov prostě musí mít.
No, to už bylo celkem rozumné, tohle už se dalo nějak ukočírovat a zvládnout. Takže jsme připravili pozvánky a rozdali jsme je těm, kdo měli být pozváni. Pozvánky jsme jasně opatřili jmény, aby bylo jasné, komu patří a kdo na oslavě bude a kdo ne.
Přišli bez pozvání
Oslava probíhala podle plánů a představ, děti se bavily, když se najednou ve dveřích objevil malý Martínek s maminkou a tatínkem. A já nechápavě zírala, co tam dělají. Oni stoprocentně pozváni nebyli, to vím zcela jistě. Malý Martin je ve školce nový a neumí se moc chovat, není vychovaný a zlobí. Někoho takového jsme stoprocentně nezvali.
Běžela jsem ke dveřím vyřešit celou situaci a uvést to na pravou míru. „Co tady děláte?“ ptala jsem se. „Přišli jsme na oslavu,“ zněla odpověď. No, to mi tak nějak došlo, pomyslela jsem si. „Ale vy jste nedostali pozvánku, určitě jsme vám neříkali, ať přijdete,“ snažila jsem se jim dát najevo, že tam nemají co dělat.
„Mysleli jsme, že je to pro všechny, a maminka Klárky nám řekla, že oni jdou. Tak jsme mysleli, že mohou všichni,“ sdělili mi. A já se zasmušilým výrazem v tváři řešila, co vlastně teď udělat, jak celý problém vyřešit?
Běžte domů
Co teď? Mám udělat kompromis a nechat je tam, nebo je poslat domů? Zvolila jsem radikální řešení. Kdyby byl malý Martin aspoň hodný, tak je tam asi nechám. Ale on není, zlobí ostatní děti, já nechci, aby zkazil celou oslavu. Tak jsem byla opravdu radikální a řekla jim, ať jdou domů, že je to jen pro pozvané děti.
Bylo vidět, jak se naštvali a jak se urazili. A když Martínkovi řekli, že jdou domů, že tam nemohou být, rozbrečel se. Bylo mi ho líto, bylo to smutné, trhalo mi to srdce. Ale já nemám pocit viny, nemohu ho mít. Za vše mohou jen a pouze jeho rodiče. Nedělá mi dobře brečící dítě, ale ustoupit jsem nemohla. Musela jsem si stát za tím, bylo to v zájmu všech ostatních dětí. Ale dlouho jsem nad tím ještě přemýšlela, zda jsem neudělala špatné rozhodnutí. Ale myslím, že ne.
