Článek
Výchova k samostatnosti je něco, co plně podporuji. Vzpomínám, jak jsem jako malá začala o víkendu chodit sama do obchodu, abych nakoupila čerstvé pečivo k snídani. Jsem ráda, že i dnes se stále najdou rodiče, kteří své děti vychovávají podobným způsobem – ráno je pošlou pro něco k snídani. Dítě se tak učí zodpovědnosti, samostatnosti, poznává hodnotu peněz a prověřuje si matematiku v praxi. Tedy za předpokladu, že nenarazí na neempatickou pokladní, která mu drobnou chybu dá pořádně sežrat.
Typický dětský nákup
Kdo jako dítě chodil na nákup, jistě nezapomněl, že kromě určených věcí si často přihodil i nějakou sladkost – sušenku, žvýkačku nebo lízátko. Prostě to k tomu patřilo, byla to taková malá odměna. Každý z nás od rodičů dostal vždy tolik peněz, aby zbylo i na nějakou drobnost, ale zároveň to nebyla tak velká částka, aby si dítě mohlo koupit několik balení čokolády.
Takový typický dětský ranní nákup měl i chlapec stojící přede mnou. Pár rohlíků a housek, zabalený salám a sýr a samozřejmě něco pro sebe – jedno lízátko. Stál přede mnou ve frontě v našem malém sídlištním obchodě, kam chodím skutečně jen o víkendech pro pečivo. Ani sortiment, ani kvalita, ani ceny tu nejsou nijak přívětivé, a když k tomu přidám chování prodavaček, je jasné, že sem opravdu chodím jen z nutnosti. Nechce se mi jezdit několik kilometrů do supermarketu.
To máš málo!
Pokladní namarkuje rohlíky, housky, načte čárový kód ze salámu i sýra, a nakonec vezme do ruky lízátko. Oznámí celkovou částku, chlapec podá stokorunu a pár drobných, které vyštrachal v kapse. Pokladní vše přepočítá, s podezíravým pohledem se zadívá na malého kluka a zeptá se: „Víc nemáš?“ Kluk zakroutí hlavou a je tu problém – obnos nestačí, chlapci chybí peníze. Co teď?
Tak jak to vyřešíme?
Pokladní očividně zneužívá svou pozici a začne si vylévat celoživotní frustraci na malém zákazníkovi. „To si musíš příště lépe spočítat,“ „nemáš si kupovat lízátko, když na něj nemáš,“ „vy ve škole nemáte matematiku?“ To je na mě trochu moc – splést se přece může každý. Ztrapňovat malého chlapce před ostatními zákazníky ve frontě, proboha… Kdo tohle udělá? Kdo na to má náturu?
Jednalo se o pouhé tři koruny. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že i mně jako malé několikrát pár korun chybělo. A vždycky se to vyřešilo domluvou, že je přinesu příště. Což znamenalo, že jakmile jsem se doma pochlubila svým dluhem, maminka mi chybějící částku dala a já letěla zpátky do krámu doplatit zbytek. Všichni byli spokojení.
Chybí mu tři koruny, nedělejte z toho vědu
Chlapce mi bylo líto, a tak jsem se do celé situace vložila. „Chybí mu tři koruny, nedělejte z toho vědu,“ zastala jsem se ho. Vytáhla jsem z peněženky pětikorunu a podala ji pokladní. Chlapci jsem s úsměvem řekla, že až se tu zase někdy potkáme, může mi ty tři koruny vrátit, ale že na ně nespěchám. Bylo vidět, že se mu ulevilo a mohl konečně pelášit domů.
Ano, může se to stát
Neřekla bych ani slovo, kdyby jeho nákup tvořily z poloviny sladkosti. Ale měl jen jedno jediné lízátko, zbytek očividně sloužil jako snídaně pro celou rodinu. A kdo tvrdí, že se to nemůže stát, ať si zkusí u pultu objednat dvacet deka salámu a dvacet deka sýra – málokdy dostanete přesně. U malého kluka to platí dvojnásob. Prodavačka hodí na váhu víc a najednou vás čeká příplatek o několik desetikorun navíc. Pak vám ty tři koruny mohou snadno chybět, obzvlášť když rodiče nepočítají s tím, že z dvaceti deka bude skoro třicet – proč neobalamutit malého kluka, že?
