Zasedl mi místo ve vlaku. Na jeho hulvátskou reakci do konce života nezapomenu

Nic proti jízdě vlakem – je rychlá, komfortní, levná. Problém ani tak nebývá s přepravcem jako takovým, ale s tím, jací lidé s vámi cestují. Někdy má člověk štěstí na normální spolucestující, ale jsou dny, kdy lituje, že nejel radši autem. Stejně tomu bylo při mé poslední jízdě, kdy byl vlak docela narvaný.

Vždycky si kupuji místenku, abych měla jistotu, že si vždycky sednu. Teď jsem měla štěstí, že když jsem přišla k mému místu, tak bylo volné. Lidé pochopili, že ten papírový lístek nad sedadlem opravdu znamená, že je tam pro někoho rezervace. A tak jsem se tam usadila, batoh dala nahoru do úložného prostoru, vzala si knížku a začala si číst. Cesta postupně ubíhala a já věděla, že zhruba za půl hodiny budu v cílové stanici.

Začala jsem potřebovat jít na WC, takže jsem vstala, knížku položila na sedačku, abych dala jasně najevo, že zde sedím, že sem nikdo přijít nemůže. A šla jsem. Stejně jako pokaždé – nic zvláštního; to lidé ve vlaku prostě dělají, že si jdou během cesty odskočit. Mimochodem, to je klíčová výhoda vlaku oproti autobusu, kde má člověk smůlu.

Po toaletě se ale vracím zpět na moje místo a nechápu, co se to děje. Na mém místě sedí postarší, od pohledu nepříjemný muž. Protože se dívá z okénka, dost možná proto, aby se vyhnul kontaktu, zaklepu mu na rameno, abych s ním navázala kontakt. A říkám mu, že to je moje místo. Že jsem tam měla knížku, aby to bylo jasné. On na to, že knížku mám na stolku a že už tam sedí on.

Ale tady jsem seděla já, pouze jsem si odskočila na toaletu, opakuji mu. On se na mě arogantně podíval a pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Kdo odejde, ten se nevejde.“ Otočil se znovu k oknu a dělal, že se ho to dál netýká.

Vlak byl ale docela plný, takže toho, co se stalo, si všimli ostatní cestující. A hned se mě začali zastávat. Když to nešlo po dobrém, tedy slovně, vstal jeden z cestujících a rozhodl se, že to pánovi vysvětlí jinak. Že když nevstane, dostane ho z toho místa silou. Ten hulvát se nakonec přece jenom lekl, postavil se a z místa odešel – ale ukřivděně, jako by si snad vážně myslel, že když někdo odejde na záchod, může si na jeho místo sednout kdokoliv. To je ta kultura cestování?