Článek
Jsou obchody, kde je zboží v regálech nádherně vyskládané, kus vedle kusu. No a potom jsou obchody, kde je to přesně naopak: nikdo si s tím hlavu neláme, do regálu se prostě hodí krabice, ani se neotevře, a nechá se tam. Ať si zákazník poradí. V jednom takovém nejmenovaném obchodě jsem byla i já.
Jdu pro jogurty
Měli tam mít jogurty, které máme doma rádi, a měli je právě v akci – s výraznou slevou. Řekla jsem si, že to zkusím. Mířím jistě k regálu, kde se nacházejí, a už z dálky vidím, že opravdu jsou, nevyprodali je. Skvělé! Postavím se před regál a očima nejprve vybírám.
A klasika – místo toho, aby někdo jogurty vyskládal jeden vedle druhého, za sebou podle příchutí, je v chlazeném regálu jen hozená krabice. Já jich budu brát hned deset, tak to vyřeším po svém: vezmu krabici a zbytek jogurtů úhledně vyrovnám do regálu.
Neberte tu krabici
Vytáhnu krabici, položím ji do vozíku a konečně vidím, jaké jsou příchutě. V krabici jsou vždy namíchané a zvenku to není poznat; zjistit se to dá jedině tak, že krabici vyndám. Takže je venku, já koukám, co beru, a ty příchutě, které nechci, vracím zpět.
Jsem zhruba v polovině, když ke mně přichází starší, značně rozčilený prodavač: „Co to děláte, neberte tu krabici, vraťte ji do regálu!“ Koukám na něj a nechápu, co po mně chce. Prý si mám vzít jogurty a krabici tam nechat. Jo, to určitě, pomyslím si. Krabice se mi hodí – mám v ní svých deset jogurtů – a zbytek jsem ještě pěkně narovnala do regálu. Přesně tak, jak bych si to v obchodě představovala. Jenže tady je zvykem hodit krabici do chlaďáku a „mít splněno“.
Dáte mi 50 Kč?
Prodavač mi začal spílat, že na krabice nemám co sahat, že si je nemám vůbec brát, že si mám vzít jeden či dva jogurty a jít si po svém. Když konečně zmlknul, ukázala jsem mu regál, jak jsem ho hezky srovnala: „Vidíte to? Takhle to má v obchodě vypadat, ne hozená krabice. Dělám tu práci za vás.“ A natáhla jsem k němu ruku.
Otevřela jsem dlaň: „Dáte mi padesátikorunu,? Tu práci za vás přece nebudu dělat zadarmo.“ Vůbec nechápal, co se děje, začal se vztekat, co si to prý dovoluji chtít po něm peníze. A na krabici úplně zapomněl. Zamávala jsem mu, odjela a pozorovala, co udělá. Vzal z palety další krabici a víte co? Jistě víte – prostě ji hodil do regálu, ani se neobtěžoval ji rozlepit nebo aspoň rozbalit. Úkol zněl jasně: dát zboží z palety do regálu. Jen mu už nikdo nevysvětlil, že ideálně tak, aby se k němu zákazník bez problémů dostal.
