Článek
Vždycky jsem se těšila na to, až moje děti začnou chodit do školky, a zároveň jsem se děsila, jaké kamarády si tam najdou a jaké rodiče tam budu muset potkávat. Přála jsem si, aby všechno probíhalo v klidu, ale bohužel nebylo. A tak pravidelně vidím děti, které do školky chodí ve špinavém, ušmudlaném oblečení, nebo z nichž je cítit výrazný cigaretový odér. Co s tím můžu dělat? Bohužel nic. Snažím se to brát tak, že to není moje věc, ale těch dětí je mi líto. Nemůžou za své rodiče.
Proč ta agrese?
Vyzvedávám syna ze školky a procházím kolem šatny, kde jeden zjevně nevyrovnaný, uspěchaný tatínek pobízí svého syna, přičemž je z něj cítit, jako by celý den popíjel. Beru si své dítě, jdeme se obléknout a stávám se svědkem velmi nepříjemné scény. Doslova dramatu.
Je v pořádku, že rodič popohání své dítě. Kdyby to nedělal, oblékání by trvalo věčnost. Ale proč být agresivní na dítě jenom proto, že chce svému otci ukázat nakreslený obrázek na nástěnce? Nebo proto, že si čtyřleté dítko obléklo tepláky naruby? A když říkám agresivní, myslím opravdu agresivní. Padaly tam výrazy jako „ty jsi blbej“ nebo „ty jsi neschopnej“. Přidal se i pohlavek a nakonec ten muž dítě pevně stiskl za paži a chtěl ho plácnout po zadku. V té chvíli jsem se už neudržela.
To myslíte vážně?
Chudáka malého chlapce jsem se musela zastat. Nedělal nic, co by vyžadovalo nadávky nebo fyzické tresty. Prostě chtěl ukázat, co nakreslil, a na první pokus se mu nepovedlo pořádně se obléknout. Upřímně – kdo ve čtyřech letech zvládal všechno bez chyby?
„To myslíte vážně?“ vyjela jsem na agresivního otce. „To dítko vám nic neudělalo. Chce vám ukázat svůj výkres a obléká se, jak nejlépe dokáže. Začněte se chovat jako otec, který má svého syna rád a záleží mu na něm.“
A pak to začalo: sprška urážek o tom, že se mu pletu do výchovy, že se mám starat o sebe a že mám jít radši domů k plotně. Nejvíc mě mrzelo, že tomu musely přihlížet obě malé děti. Mně vyhrkly slzy, ale radši jsem už nic neeskalovala, rychle jsme se se synem oblékli a zmizeli z šatny. Řekla jsem si, že druhý den o tom promluvím s učitelkou, protože tahle rodina očividně bude problémová.
Co se asi děje doma?
Když je někdo schopen takhle nadávat a bít dítě na veřejném místě před jiným člověkem, co asi dělá doma? Jak to vypadá mezi čtyřmi stěnami, kde má jistotu, že ho nikdo nevidí ani neslyší? Vím, že to není zcela moje věc, ale toho chlapce je mi moc líto. Neříkám, že je přímo týraný, ale jak se na něm asi taková výchova podepíše? A jak budou jednou vychováváni jeho vlastní potomci? Bohužel se obávám, že úplně stejně.
