Článek
Cesty veřejnou dopravou bývají zážitkem. Někdy negativním, jindy pozitivním, a občas dokonce obohacujícím. Málokde máte příležitost se dostat mezi mladou generaci tak blízko jako ve vozech MHD. Ráno jezdí do školy, odpoledne ze školy, přes den na kroužky a večer za zábavou. I když většina z nich neodtrhne oči od svých telefonů, najdou se i výjimky. Někteří svůj telefon sice drží také, ale dokonce mezi sebou normálně komunikují. Mluví.
On je strašně fajn
Když jsem byla ve věku dívek, vedle kterých jsem stála, také jsem řešila kluky. Ty od nás ze školy. Aspoň v tomhle mám s mladou generací něco společného. Zajímalo mě, jak kdo vypadá, který kluk se mi líbí, s kým chodí nebo nechodí, a koho měl předtím. Holky vedle mě to mají podobné. Také mají ve třídě několik idolů, playboyů, o které je zájem. Ale zjistila jsem, že pro ně vzhled není vše.
Ve stejné třídě jako tyto dívky chodí i jistý Lukáš. Podle všeho fajn kluk, zajímavý a pohledný. Ale má jednu vadu. Nevím přesně, jak to vyjádřit, proto budu citovat: „On je strašně fajn, ale viděla jsi ten jeho starý čínský mobil?“ Tohle byla věta, která z mladé dívky vypadla, a mě to zarazilo. Škoda, že jsem musela vystoupit, protože by mě zajímalo, jestli by si s ním nakonec opravdu někam vyšla, nebo ne. Bohužel, tuhle informaci jsem se už nedozvěděla.
Společenský status
Ta věta zněla tvrdě. Očividně fajn kluk „ztratil body“ jen tím, že nejde se současnými trendy. A je úplně jedno, proč nemá nějaký moderní, prestižní telefon. Možná to neřeší, nebo na něj jeho rodina nemá peníze. I když jsem zpočátku kroutila hlavou, po chvíli mi došlo, že ta věta nakonec nebyla až tak tvrdá, jak se mi na první poslech zdála. Buďme objektivní.
Slova jako „sociální status“ nejsou v dnešním světě nic nového ani neobvyklého. Sociální status je pozice jedince v sociálním systému, zahrnující autoritu, určité mocenské výsady a prestiž. Projevuje se například v původu, vzdělání, povolání, příjmech, majetku, náboženství nebo biologických znacích. Sociální status může být vrozený, připsaný nebo získaný. Takže ano, i já, i vy rozlišujeme lidi podle mnoha faktorů, včetně jejich majetku a společenské prestiže.
Šaty dělají člověka
Jan Werich kdysi napsal píseň „Šaty dělaj člověka“. V ní se mimo jiné zpívá, že „Dokavád jsme nahatý od hlavy až do paty, nikdo neví, kdo je chudý a kdo je bohatý.“ A je to pravda. Už v jeho době bylo oblečení určitým ukazatelem prestiže. A dnes tomu není jinak. Rozhodují především značky, které určují i cenu. A nejde jen o oblečení. Ukazatelem společenského statusu jsou i boty, mobilní telefony a elektronika obecně.
Máme mladým vyčítat, že jsou povrchní? Že jim záleží na tom, aby jejich budoucí protějšek zapadl do jejich sociální skupiny a nevyčníval? Těžko jim to můžeme zazlívat, protože i my jsme na tom dost podobně. Také si nehledáme partnery mezi bezdomovci na hlavním nádraží. Zajímá nás kromě vzhledu a chování i to, jak daný člověk dokáže zabezpečit rodinu, jak o sebe pečuje, jaké má návyky. K tomu mladí jistě časem dospějí. Teď je však pro ně důležitý hlavně ten mobil – tedy jeho cena, vzhled, značka a to, zda je in nebo out.
