Článek
Ne, že bych ve svém životě někam kvaltovala. Že bych byla stále ve stresu a v pohybu. Ale vadí mi, když dělám zcela zbytečné věci. Třeba stání ve frontě. Každou minutu, kterou tam člověk tráví, by dokázal využít užitečněji. Proto vítám každou samoobslužnou pokladnu, kde je to naštěstí bez front. Bohužel ale nejsou všude. A tak v některých obchodech pořád musím ke klasické kase, kde se někdy vytvoří pořádná fronta. Ach jo.
Nákupní špička, to se stává
Když jdu ráno v den, kdy začíná akce, je v obchodech plno. Když jdu odpoledne, kdy většině fabrik v okolí končí pracovní doba, je v obchodech plno. Každý den, týden, je to stejné. Vždycky se jen podivím nad vedením prodejen, že ty hlavy pomazané ještě nepřišly na to, že v tyhle časy by měly mít otevřené všechny pokladny, aby se to nestávalo.
Tak mi holt nezbývá než se postavit do fronty a čekat, než na mě dojde řada. Jak dlouho tam budu, ovlivní řada věcí. Rychlost pokladní, rychlost nakupujících, s jakou dokážou odebírat namarkované zboží. Roli má i velikost jejich nákupu nebo také to, jak budou platit. Ano, přesně tak. Bezhotovostně, nebo penězi? I to rozhoduje, jak se bude fronta hýbat.
Plaťte si klidně cash, ale nejste tu sami
Jestli někdo neuznává platební karty z principu, jestli se někdo bojí šmírování, jestli má exekuci na účtu nebo dostává výplatu na ruku, je to jeho věc. Ať si každý platí, jak chce. Je to jeho věc. Ale ať při tom nezdržuje. Já mám své hodinky připravené na ruce. Dostanu povel, přiložím k terminálu a můžu odcházet.
Ale někteří zastánci hotovosti? Ve chvíli, kdy zjistí částku, začnou hledat po kapsách kabátu, v kabelce nebo batohu peněženku. Následně v ní hledají odpovídající bankovku, kterou když předají, nabízejí ještě drobné mince. Následuje pár kol matematiky základní školy, kdy si s prodavačkou konečně vyjasní, kolik dali a kolik se jim vrátí. Z úkonu, který u mě trvá vteřiny, je více než minuta.
Kdybyste to pípla kartou, už jsem mohla být pryč
Mám právo být naštvaná na někoho, kdo mě drží ve frontě déle, než je nutné? Ano, mám. Ten člověk není v obchodě sám, ten člověk má několik možností, jak svůj nákup urychlit a vyjít vstříc nám ostatním, kteří si do fronty nechodíme pokecat. Ten člověk může přiložit kartu, nebo podat odpovídající bankovku.
Ale ne. Ta paní nejprve podá dvoutisícovku a potom pokladní do ruky vysype drobné, ať si z nich vybere, co potřebuje. Takže místo jednoduchého vrácení částky, kterou vypočítá pokladna, začne paní za kasou přemýšlet, zda se jí více hodí vzít si 24, nebo 74 Kč. A já to nezvládám, protáčím oči, začnu funět a dávat najevo, jak je mi tahle situace proti srsti.
Když je celý úkon dokončen, přikloním se k platící ženě se slovy: „Kdybyste to pípla kartou, už jsem mohla být pryč.“ A mám pravdu. Nikdo není zvědavý na to, že ho někdo bezdůvodně zdržuje. I kdybych měla celý den volný, proč bych ho měla trávit čekáním ve frontě? Šla jsem si nakoupit, ne postát mezi lidi.
