Článek
Kojení je běžnou, přirozenou věcí. I já jsem matka, i já jsem kojila. A ano, když nebylo zbytí, udělala jsem to na veřejnosti. Nikomu to neublíží a jsem si jistá, že to celé chvíli a situaci jen prospěje. Nechci samozřejmě, abyste mě měli za nějakou neohleduplnou matku, která nezná svoje dítě a neumí si plánovat čas. Ale malé dítě, to není stroj. I když si to naplánujete tak, že budete venku přesně mezi standardními kojeními, dítě vám do toho hodí vidle a začne mít hlad nebo žízeň přesně ve chvíli, kdy se to hodí nejméně.
Co teď?
Znovu si vybavuji tuhle situaci, když se stala poprvé. I když za normálních okolností, doma, bych kojila zhruba až za hodinu, prcek se svého zdroje potravy začal dožadovat hned. Bylo jasné, že to musím nějak vyřešit. Ale jak, když jste uprostřed města? Uprostřed betonové džungle, kde jsou jenom obchody, kavárny, restaurace a pochybné veřejné záchody?
Chvíli jsem přemýšlela. Mám zaběhnout do nějakého podniku a poprosit je o možnost nakojit malého? Mám obíhat místa a ptát se na kojící koutky? Nebo mám rychle běžet na autobus a nakojit ho doma? Vše jsem rychle zvážila a vše nakonec zavrhla. Byly to jen hloupé nápady zoufalé matky, která se dostala do neočekávané, nestandardní situace. Která pro ni byla premiérou a nevěděla, jak ji vyřešit.
Jdeme na to
Nakonec jsem se uklidnila, sedla si uprostřed rušné ulice na lavičku, nastavila se tak, aby bylo vidět co nejméně, použila plenu pro zvýšení diskrétnosti a šlo se na to. Ani jsem se nerozhlížela, co se děje okolo. Bylo mi to jedno. Očkem jsem občas omrkla, zda mi někdo nekrade věci z kočárku a jinak jsem se věnovala kojení. Nevnímala jsem okolí. Nechtěla jsem na sobě cítit opovržlivé, nebo snad oplzlé pohledy. Zcela jsem z hlavy vytěsnila všechny lidi. Jako bych byla sama, doma, v pohodě.
A povedlo se. Malý nakrmený, já vše sklidila a mohli jsme pokračovat po své cestě po městě. Spadl ze mě obrovský kámen. I já jsem měla v hlavě předsudky o tom, že kojení na veřejnosti je něco hrozného, šíleného a nemožného. A hle, ono je to normální.
Benefit pro všechny
Ne, že bych to od té doby dělala pravidelně. Pořád jsem si vše plánovala tak, aby to vyšlo na domov, soukromí. Ale když byl hlad nebo žízeň nečekaný, bez obav jsem vytáhla prso kdekoliv. A nakonec, je to benefit pro všechny. Vy, co to odsuzujete. Chtěli byste jít po ulici kde řve dítě jako na lesy? Chtěli byste s takovým dítětem čekat na zastávce a potom s ním jet tramvají? Neobtěžovalo by vás, líbilo by se vám, že neslyšíte vlastního slova? A jak byste reagovali na mě, jako na matku, která nechá dítě desítky minut řvát, než se dostane domů?
Není lepší, že na pár minut vyvolám na lavičce trochu toho decentního veřejného pohoršení a celá ulice, město i MHD si budou dále žít svým klidným, standardním životem? Co je lepší? Křik nebo klid?
