„Když nemůžeme vzít děti, svatby se nezúčastníme,“ slyšela budoucí nevěsta

Bylo by fajn, kdyby si každý mohl dovolit svatební koordinátorku, která by všechno zařídila. Tahle služba ale něco stojí a kdo chce mít svatbu „normální“, tomu obvykle pomáhá rodina a přátelé. Já jsem teď v roli, kdy pomáhám se svatbou své kamarádce. Není to nijak náročný ani zvlášť odpovědný úkol, prostě jí zařídím pár věcí, abych jí trochu ulevila. Mně to nic neudělá a jí to pomůže.

Je to její svatba, její den, a měla by si ho naplánovat i užít tak, jak uzná za vhodné. Jak ale postupně zjišťuji, tenhle můj názor zůstává zjevně osamocený. Na několika našich „poradách“ – nevěsta, přátelé, rodina, zkrátka všichni, kdo máme nějaký organizační úkol – slýchávám samé výtky. Člověk tam nabude dojmu, že ona, která si chce svůj den naplánovat podle sebe, dělá vlastně všechno špatně.

Rýpají do toho, kde chce mít obřad, na jakém místě se chce vzít. Rýpají do toho, kde bude oběd, vadí jim skladba menu. Problémem je i večerní zábava, raut a také to, jaká kapela bude hrát. Nezdá se jim ani rozpočet a její matce, jako správné tchyni, pochopitelně vadí i její nastávající. Říkám si, že nevěsta musí mít nervy z oceli, když to všechno zvládá.

Nejsou to ale jen známí, kdo mají se vším problém. Komplikace nastávají i mezi svatebčany. Člověk by řekl, že když je někdo pozve na událost, kde si mohou užít zábavu, najíst se a napít – a to všechno jen za svatební dar – přijmou i podmínky, které k tomu patří a které si může nadiktovat samotná nevěsta. Ale není tomu tak. Tou podmínkou je, že svatba má být bez dětí, konkrétně bez těch malých. A já, jako matka dvou kluků, to nejen respektuji, ale i chápu a jsem za to ráda.

Jiní hosté s tím mají problém, a očividně dost velký. „Když nemůžeme vzít děti, svatby se nezúčastníme,“ slyšela budoucí nevěsta už od dvou rodin. Jedna to bere jako urážku a neúčastní se z principu, druhá prý nemá možnost hlídání, a tak účast odmítla. Co teď? Nic: nepřijdou – je to jen jejich smůla.

Svatba není rodinné odpoledne ani akce pro děti. Je to oslava lásky novomanželů a hosté se mají bavit. Nemám nic proti dětem, ale na společenské události prostě nepatří – a jsem ráda, že nevěsta to vidí stejně. Pokud někdo nevydrží den bez svého dítěte, nedokáže občas sehnat hlídání a je zvyklý být s potomkem 24/7, je to jeho problém. Dítě není koule u nohy; rodič má mít i svůj společenský a osobní život.

A tím společenským životem je i svatba – bez pobíhajících dětí a bez rodičů, kteří stráví půlku veselky péčí o ně. Bez toho, aby nevěsta při obřadu slyšela pláč a křik nudících se ratolestí. Trvat na tomhle pravidle je podle mě to nejlepší, co může být. A kdo s tím nesouhlasí, může klidně zůstat doma.