Článek
Když se svého syna zeptám, jak se mu líbí ve školce, překypuje superlativy. Skoro každý den, když ho vyzvednu, hlásí, co všechno dělali a jak to bylo skvělé. Nemám důvod mít k naší školce výhrady; synovi se tam líbí, a to mě naplňuje pocitem, že je tam všechno v pořádku, zkrátka tak, jak má být. Teď jsem ale na vážkách – stačila jedna rozmluva s kamarádkou.
Naše dcera se ze školky vrací pravidelně hladová
Povídaly jsme si o čemkoli možném, až jsme se dostaly k tématu mateřské školy. Kamarádčina dcera chodí nejen do stejné školky jako můj syn, ale dokonce do stejné třídy. Zatímco u nás převládá nadšení, u nich je to slabší. Dívce se prý ve školce tolik nelíbí – a hlavně má problém s jídlem.
„Naše dcera se ze školky vrací pravidelně hladová,“ posteskla si kamarádka. Dostává prý malé porce, přidat jí nedají a na kvalitu jídla si také stěžují. To mě překvapilo, u nás je situace opačná. Syn často líčí, že nejen všechno snědl, ale bez ostychu si i přidal – jednou dokonce dvakrát. A je jedno, jestli šlo o pečivo ke svačině, nebo hlavní jídlo k obědu. Jediné, co prý nepřidávají, je polévka; tu má každý v jedné porci. Kde je tedy pravda?
A co ta kvalita?
„Výhodou“ častých synových nemocí bylo, že jsme si mohli oběd vyzvednout v jídlonosiči a ochutnat ho doma. Skvělá příležitost posoudit kvalitu – a s tou jsme byli víc než spokojeni. Ano, jídlo by si zasloužilo víc soli, ale musíme brát v potaz, že je určené dětem. Polévky výborné, chutné, domácí; hlavní jídla slušně dochucená, maso libové a měkké. Pochybuji, že bychom měli náhodou štěstí jen na to dobré a jinak by strava nestála za nic.
Tak jak to tedy je?
Stejná třída, stejné obědy. U nás spokojenost: dostatečné porce i chuť. U kamarádky opak: prý nekvalitní jídlo, malé porce a nemožnost přidat. Já mám jasno – věřím svému synovi a vlastní zkušenosti. Už jako malá jsem ve školní jídelně zažívala, že já jsem jídlo bez problémů snědla, zatímco jiní spolužáci ho odmítali a vyhazovali.
Nevím, co jedí doma oni, ale my se snažíme o pestrý jídelníček a seznamujeme děti s různými potravinami. Dítě, které některá jídla nezná, se jich logicky bojí a nechce je. Pak chápu, že jde domů hladové, protože učitelky – naštěstí – už dětem jídlo násilím nenutí. To jsem bohužel zažila já a jsem ráda, že doba v tomto směru pokročila o pořádný kus kupředu.
