Článek
Mám ve své práci možnost dát si jakékoli jídlo, které máme na jídelním lístku. Problém je ale s jeho cenou, protože ho nemáme zdarma ani za náklady. Máme ho levnější jen asi o 30 procent. No, když menu s polévkou vyjde na nějakých 180 Kč, není tahle sleva žádný zázrak. Neříkám: padesátikorunová sleva není špatná a jídlo za 130 Kč už se dá skousnout, ale pořád je to na mě zbytečně moc.
Nosím si své
Někdy jsem jedla, někdy nejedla. I podle toho, co zrovna bylo v nabídce. Ale teď jsem se rozhodla, že si budu nosit jídlo svoje. Pravda, je to trochu podivné, když si do restaurace, která vaří vcelku dobře, nosíte jídlo z domova, ale já mám jasno. O chuť nejde, jde mi o cenu. Dávat denně nějakých 130 Kč za oběd mi přece jenom přijde trochu moc. To je ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodla.
Doma uvařím mnohem levněji. Nevařím navíc jen pro sebe, vařím doma normálně pro rodinu, takže jestli tam bude porce navíc pro mě nebo nebude, nehraje roli. Žádný čas navíc u plotny nestrávím ani neušetřím. Vše je stále stejné. Tedy s tím rozdílem, že mě oběd najednou nebude stát 130 Kč, ale bude mě stát doslova pár desetikorun. Protože náklady na suroviny jsou nízké a nějaká ta energie je pár korun.
Přijde ti to normální?
Hned první dny, co jsem si do práce začala nosit vlastní jídlo, se začaly objevovat různé reakce od mých kolegů. Prý jestli jsem normální, že si do hospody nosím vlastní jídlo. „Ano, přijde mi to normální,“ snažila jsem se odpálkovat. Ale k ničemu to nebylo, posmívali se mi, že si musím ohřívat krabičky a jíst z nich, zatímco oni jedí kulturně z talíře, kam jim kuchař nachystá jídlo, čerstvě uvařené.
A protože jsem toho měla dost, u jednoho oběda, kdy jsme seděli společně, jsem bouchla do stolu a řekla jedinou větu: „Já na rozdíl od vás ušetřím měsíčně kolem 2 000 Kč.“ To jsou pro mě pěkné peníze, které mi na rozdíl od vás zůstanou v kapse, zatímco vy je prožerete. A po této větě byl konečně klid. Konečně pochopili, proč to dělám, a dostali jasná fakta.
Já nemám nic proti místnímu kuchaři a cena 130 Kč pro nás zaměstnance mi přijde pořád slušná. Ale když já zvládnu naprosto v pohodě uvařit pod 30 Kč, tak mám stokorunu ušetřenou. Měsíčně je to kolem dvou tisíc korun, které můžu využít jinak. Mně to smysl dává, a protože narážky přestaly, tak to dává smysl i mým kolegům. A nejvíce asi mé kolegyni Kláře, která si po týdnu začala také nosit své krabičky se svým jídlem. Inu, „dvojka“ měsíčně se jenom tak na zemi nenajde.
