Článek
Soutěže by měly být především o štěstí, o náhodě. Někdo má toho štěstí více, někdo méně, jiný žádné. Tak to ve světě chodí. Ne každá soutěž je ale spravedlivá. Kromě těch, které jsou skutečně založeny na náhodě, existují soutěže, kde si výhru musíte nejprve zasloužit.
Však to jistě znáte ze sociálních sítí. V lepším případě je potřeba stát se fanouškem stránky, potom sdílet příspěvek, přidat komentář a označit pár svých známých. Jsou ale i soutěže, ve kterých musíte nahrát fotografii svého dítěte a získat pro ni co nejvíce lajků. A tady začíná to pravé soutěžní peklo. Nejenže ukazujete svého potomka na internetu půlce republiky, ale ještě se musíte podbízet vylhanými příběhy. Jinak prostě nevyhrajete.
Můžete mi dát hlas do soutěže?
Začíná to nevinně. Maminky – soutěžilky – nejprve na sociálních sítích poprosí své známé a přátele o hlasy. A protože to přinese maximálně jednotky až desítky palců, musí na to jít jinak. A tak začíná vymýšlení srdceryvných příběhů o tom, jak by si ona i její dcerka výhru přály, protože si ji prý nebudou moci nikdy dovolit. Tyto vylhané příběhy spolu s pokyny, jak hlasovat, pak zamíří do různých lokálních skupin, jako jsou bazárky, městské skupiny a spolky, kde je daná maminka více či méně aktivní.
Ale ani to nestačí. Chudák holčička stále ještě není první. Válcují ji srdceryvné příběhy jiných matek s bujnější fantazií a větší drzostí. A tak je třeba přitvrdit a začít vstupovat do zcela nesouvisejících skupin a tam neustále žebrat o potupný lajk k fotce dítěte. Den co den, pořád a pořád, dokud soutěž neskončí.
A není vám to trapné?
Systém těchto soutěží pochopitelně vyhovuje jejich pořadatelům. Lajky samozřejmě zvyšují dosah příspěvku, vidí ho stále více lidí. Pro budování značky je to ideální strategie. I když si myslím, že tyhle „kobercové nálety“ na reputaci firmy nakonec spíše neúspěšně dopadají. Ale to je věc těch firem, ne moje.
Je mi spíše trapně za maminky, které se vylhanými příběhy a hrou na city snaží získat výhodu – výhodu v podobě více hlasů a větších šancí něco vyhrát. A co vlastně vyhrát? Nejsou to soutěže o auta za statisíce korun, ani o dovolené za desítky tisíc. Jsou to věci, které často stojí jen pár stovek, v lepším případě kolem tisícovky či dvou.
Co takhle práce?
Nebylo by, milé maminky – soutěžilky, lepší než trávit celé dny na mobilu sháněním lajků prostě na jeden den v měsíci vyrazit na brigádu? A tu dvojku si vydělat, vzít své dítko do obchodu a umožnit mu, aby si vybralo hračku dle svého uvážení? Mně to přijde nejenom smysluplnější, ale i z výchovného hlediska normální. Místo žebrání raději máknout.
