Článek
Dětské divadelní představení konané o víkendu v místním kulturáku nás zlákalo. Vyrazila jsem s dětmi a všichni jsme se těšili, jak si to odpoledne s pohádkou užijeme. Možná by se tak stalo, nebýt jiné maminky, která měla očividně velký problém s tím, že se na představení dostavily také děti. Konkrétně tedy, že se tam dostavil i můj syn.
Delší představení
Představení trvalo kolem 45 minut, což je prostě na některé děti dlouho. A je to dlouho i na mého syna. Samozřejmě vydržel, co to šlo, ale ke konci už začal ztrácet pozornost. Už se začal v sedačce ošívat, ptal se mě na něco, chtěl si hrát. Kdo má děti, ten ví, že je to normální věc. Pokud dítě divadelníci nedokážou náležitě upoutat, stává se, že dítě přestane být „hodné“ a začne vymýšlet blboviny.
A to se stalo přesně v tuhle chvíli. Asi posledních 15 minut už byl syn takový neposeda, mluvil, zkoumal vše možné, pořád sesedal ze sedačky. No, takové normální chování dítka; rozhodně to nebylo nic, co by bylo zvláštní na dětském představení. Stačilo se rozhlédnout a bylo vidět, že takových dětí bylo v sále hned několik.
Neměl jsi sem chodit
Nemyslím si, že by můj syn nějak rušil ostatní, snažila jsem se ho ukočírovat, zklidnit a zvládnout to do konce. Jsem si jistá, že kdyby to přesáhlo určitou mez, prostě bychom raději odešli. Ale z mého pohledu to bylo v pohodě. Jinak tomu ale bylo z pohledu maminky, která seděla před námi. Byla tam s holčičkou, už větší, která celou dobu seděla jako přibitá – a já si říkala, které dítě tohle dokáže?
A najednou se ta maminka otočila, nejprve na mě, jen zakroutila hlavou. Potom se obrátila na mého syna a zasykla: „Pokud se neumíš chovat a být ticho, neměl jsi sem vůbec chodit, měl jsi radši zůstat doma.“ Syna se to pochopitelně dotklo, lekl se a začal plakat. Rychle jsem ho vzala a vyšli jsme ze sálu.
Přijde vám to normální?
Na dotyčnou matku jsem si počkala, abych si to s ní vyříkala. „Přijde vám normální tohle říkat dítěti? Máte nějaké city, umíte se k dětem vůbec chovat?“ pokračovala jsem. „Jste snad takový slaboch, že si dovolíte na dítě?“ A ona – nic, mlčela, jen řekla, že má pravdu. Potom sykla na svou dceru, ať kouká jít; ta hned poslechla a obě odešly.
A já nechápala, že někdo takový je matkou, že má dcerku. Ano, přísnost na děti je někdy na místě. Ale taková? Chovat se jako generál, tvrdě, na malé dítě, a ještě k tomu na cizí? No, nevím tedy, ale její slova by zamávala i s dospělým člověkem, natož s malým dítětem.
