Článek
Nemohu se zbavit dojmu, že v hlavách stále nosíme určité stereotypy z dob socialismu. Muž patří do práce a pak do hospody, zatímco žena k dětem a potom k plotně. Uznávám, že znám rodiny, které tak skutečně fungují. Muž má roli „pána tvorstva“, jeho úkolem je vydělávat peníze a následně část výplaty propíjet v hospodě s kamarády. Úkolem ženy je připravit mu každý den teplou večeři a postarat se o děti. No, pokud to někomu vyhovuje, proti gustu žádný dišputát.
Žijeme v moderní době
Doba však pokročila. Od tolik idealizovaného socialismu už uplynulo mnoho let. Není žádnou ostudou, že chlapi umí vařit, pomáhají s úklidem domácnosti, starají se o děti nebo přebalí miminko. A také, že pohlídají děti, když si žena – matka – potřebuje trochu odpočinout, zajít s kamarádkami na kávu nebo se věnovat svým koníčkům.
Takový muž najednou zůstává osamocen se svými dětmi. Musí se o ně postarat, vymyslet jim zábavu. A když nezastrčí sebe i děti doma mezi čtyři stěny, působí na okolí jako zjevení. Stačí se podívat kolem sebe. Většina míst „přátelských k dětem“ je spíše „vyhrazena pro matky s dětmi“. Na moderní tatínky se jakoby zapomnělo.
Otec je superhrdina
Kdykoliv se můj partner vrátí z dětského hřiště, z procházky s kočárkem nebo třeba z návštěvy nějakého mateřského centra či dětské herničky, cítí se jako superhrdina. Není divu – v tom převážně ženském kolektivu na něj matky koukají jako na zjevení. A netají se tím, že kromě obdivných pohledů mu skládají i komplimenty za to, jak je vzorný otec, který vše zvládá.
My oba to bereme s humorem. Ale shodli jsme se, jak nespravedlivé to všechno je. Jako by společnost zaspala dobu. Jako bychom stále žili v minulosti, kdy otec patří do práce a matka k dětem. A kdo to dělá jinak, je považován za výstředního.
Otec je superhrdina, od matky se to očekává
Pochválil někdo někdy ženu za to, jak zvládá každodenní péči o děti? Zažila někdy matka obdivné pohledy ostatních matek? Opětovala je? Ne, od matky se tohle očekává. Naopak, pokud něco nezvládne nebo udělá drobnou chybu, hned se na ni vrhnou „hyeny a supi“ a pořádně ji zkritizují. Když chybu udělá muž, okamžitě se mu nabízí pomoc a místo kritiky přichází slova plná tolerance.
Chápu, že pro některé muže může být péče o dítě nadlidským úkolem. Je to pro ně něco nového, nezvyklého. Ale pokud muž není jenom „otec dítěte“, ale skutečný rodič, manžel, partner, který je součástí rodiny, nemělo by to pro něj být nic cizího. Nic, co by nezvládl. Nic, co by neuměl. Vždycky si říkáme: Co asi mají ženy, které obdivují mého muže, doma, když jim běžná péče o potomky připadá jako superhrdinský čin?
