Článek
Že někteří lidé nevědí, co je to slušnost, na to už jsem si tak nějak zvykla. Ale co jsem zažila na dětském hřišti, to se mi ještě nestalo. Že se tam děti s někým seznámí, že se tam my seznámíme díky tomu s dospělými, to je úplně normální věc. Ale že by se k nám někdo hned po seznámení doslova vetřel, to se mi ještě nestalo.
Dobrý den, jak se máte
Je to taková klasika: děti se potkají, seznámí se, hrají si. No a my rodičové se nejprve ze zdvořilosti pozdravíme, prohodíme spolu pár zdvořilostních frází a když jsou sympatie, bavíme se dál. A jinak tomu nebylo ani v tu středu, kdy se náš syn seznámil s Toníkem a jeho bráškou Lukáškem. Jejich maminka byla také celkem sympatická, a tak zatímco si děti hrály, my jsme si povídali.
Může jít k nám na oběd?
A najednou děti přiběhly s tím, že mají opravdu skvělý nápad. Můj syn ze sebe vyhrkl, že se domluvili, že k nám Toník a Lukáš přijdou v sobotu na oběd. Já jsem se nad tímhle dětským milým nápadem jenom pousmála a řekla jsem, že uvidíme, že se ještě domluvíme, jak to bude.
Ale maminka obou chlapců tak diplomatická nebyla. Místo aby i svým dětem vysvětlila, že se to ještě musí domluvit a dořešit, hned souhlasila. „Tak jo, to je skvělý nápad, tak půjdeme,“ hned řekla všem třem dětem. A já se na ni podívala, jestli to myslí vážně. Ano, očividně myslela.
Den s dětmi
Už z toho nešlo vycouvat. Já, celá „nadšená“ z toho, že budu vařit pro cizí lidi, jsem začala přemýšlet, co udělám. A den D nastal, kluci se svou maminkou přišli přesně na čas. Děti si zalezly do pokojíku, já dodělávala oběd a dali jsme si kávu. Po obědě si šly děti zase ještě pohrát a já doufala, že po chvíli už konečně odejdou. Ale nějak se k tomu neměli.
Tak jsem několikrát naznačila, že odpoledne máme ještě nějaké plány, nějaké zařizování, že se za chvíli budeme muset všichni rozloučit. Ale bez reakce; nakonec u nás zůstali až do pěti hodin. A to už na mě bylo vyloženě moc, tak jsem, rozčilená, unavená a naštvaná, zareagovala.
Nezapomeňte zaplatit
Neodpustila jsem si možná trochu drsnou, ale pravdivou poznámku. Když byli na odchodu, natáhla jsem ruku a řekla, aby nezapomněli zaplatit. Paní na mě nechápavě koukala, tak jí říkám: „Udělali jste si z našeho bytu bezplatnou celodenní herničku, tak nám zaplaťte za návštěvu. Na to, že se neznáme, je vaše chování trochu zvláštní.“
Pak jsme si jen ze zdvořilosti řekly sbohem a já si mohla konečně oddechnout. Přitom nemám nic proti tomu, když se u nás sejdou lidé s dětmi, klidně na celý den, klidně ať u nás jedí a pijí. Ale to jsou přátelé, známí. Aby to byl někdo, koho neznám? To mu nepřijde blbé? Jak vidím, asi nepřijde. Ale mně tedy jo a myslím, že jsem to najevo prostě dát musela.
