Článek
Potkala jsem kamaráda ze školy. Neviděli jsme se dobrých sedm let a skoro bych ho nepoznala – a on očividně také mě. Šli jsme proti sobě, nedůvěřivě na sebe zírali, a pak převzal iniciativu: pozdravil mě a ujistil se, že jsem to opravdu já. Ano, jsem. A on je Michal. Bylo vidět, že máme radost, že se po takové době zase vidíme, zvlášť když jsme spolu ve škole tolik kamarádili.
Půjdeme na oběd?
Ani jeden z nás v tu chvíli neměl čas se dlouze vykecávat, a tak navrhl, že pokud mám chvíli, můžeme zajít na rychlý oběd a popovídat si. Souhlasila jsem – proč ne. Když znovu zopakoval, že mě zve, považovala jsem to za milé gesto. Po tolika letech a on je ochoten za mě zaplatit? Skvělé.
Doma jsem se trochu upravila, pěkně oblékla a na dvanáctou dorazila k domluvené restauraci, kde už Michal čekal. Nebyl to žádný nóbl podnik – prostě běžné denní menu a hlavně rozhovor dvou lidí, kteří se dlouho neviděli. Tedy, alespoň tak jsem si to představovala já. On však zjevně plánoval něco jiného.
Chtěl bych ti něco ukázat…
Sedli jsme si, povídali, objednali jídlo i pití. Po chvíli ale Michal úplně změnil téma. Řekl, že mi chce něco ukázat, vytáhl desky a začal se vyptávat, jestli mám životní pojištění, jestli myslím na budoucnost, jestli si spořím peníze. Proboha, co je mu do toho? Těšila jsem se na příjemné popovídání po letech, a on tohle?
Okamžitě mi došlo, odkud vítr vane. O rozhovor mu vůbec nešlo – bral naši „schůzku po letech“ jen jako příležitost, jak mi vnutit nějaký pojistný produkt. Nemusel ani říkat, co teď dělá. Bylo to jasné, když mi začal vysvětlovat, jak jsem nezodpovědná, protože nemám životní pojištění, a jak si ničím budoucnost tím, že si nespořím.
Zaplatíme napůl
Několikrát jsem jasně řekla, že si s ním chci povídat a žádné pojistky uzavírat nehodlám. K ničemu to nebylo. Naštěstí brzy přinesli jídlo a na okamžik byl klid. Po obědě jsem oznámila, že už musím jít. Michal zavolal číšníka s tím, že účet bude napůl. Ach jo – takže bez sjednané pojistky ani to slibované pozvání?
Nejde o to najíst se zadarmo – na meníčko samozřejmě mám – ale o princip. Pozvání na oběd bylo jen záminkou, aby mi vnutil své produkty a získal provizi. Asi si myslel, že mu budu za jídlo vděčná a podepíšu, co bude chtít. Spletl se. Doufám, že už na něj nikdy nenarazím. Ano, bohužel, i takto může skončit dlouholeté přátelství.
