Článek
Tohle nedělej, na to jsi ještě malý. To je jenom pro velké, zkusíme to až příště. Ty se nebojíš? Je to moc vysoko. Radši ne… Tohle všechno jsou věty, které mnoho z nás slyšelo. Mnohdy úplně zbytečně. Přehnaný strach rodičů nás limitoval. V tom, co v našem věku dokážeme. A dost možná nás poznamenal i v budoucích životech. Čím? Prostě si tolik nevěříme a místo toho, abychom do něčeho šli naplno, začínáme váhat. Přemýšlíme, konzultujeme, vycouváváme…
Klidně můžeš
Jasně, že když bude chtít dítě skočit do rozbouřené řeky, nebo odjet s naším autem, vystavím jasnou stopku. Já jsem ta osoba, co musí vnímat rizika a má konečné slovo. Ale má-li jít o něco normálního, běžného, proč bych mu bránila? Co se může stát, když se rozhodne sjet velký dlouhý tobogán? Maximálně si to v půlce lezení do výšky rozmyslí, nebo se uvnitř trošku potluče. Ale v obou případech udělal můj syn něco, co sám chtěl. A příště to zkusí znovu a lépe.
Ano, my jsme rodiče. Naším úkolem je vychovávat i posuzovat možná rizika. Ale neměli bychom nikdy děti odrazovat od toho, co chtějí. Zajděte si někdy na dětské hřiště a poslouchejte. Slovíčko „NE“ je tam na denním pořádku. Nic jiného tam slyšet není. Tedy, kromě mého slova „ANO“, které na některé maminky působí jako rudý hadr na býka.
Jen to zkus!
Zvážím rizika a pokud jsou přijatelná, nemám důvod dítěti bránit v jeho iniciativě. Chceš na tuhle klouzačku, chceš na tuhle prolézačku? Tak běž. Budu tě případně jistit, kdyby došlo na nejhorší, ale nemám problém s tím, abys to zkusil. Klidně, ať je po tvém. Pokořování limitů, to tě posune dál. Neustálé zákazy, ty tě nikam neposunou.
A že se ti to nepovede? Nebo si ublížíš? To přece nevadí, aspoň jsi to zkusil. Tak si dáš později opáčko. Sám ses přesvědčil, že to pro tebe ještě není ideální a za několik týdnů nebo měsíců, až budeš chtít znovu, tak to zase zkusíš. A po tom všem to vypadá, že mám nějaké výjimečné dítě. Co umí víc než jeho vrstevníci. Ale ne, není to tím, že by bylo nějak nadané pohybově. Je to tím, že si mohlo vše vyzkoušet, že si může posouvat hranice. Že místo slova „ne“ slyší více „ano“.
Gaučoví rodiče
Není to jenom o tom, že rodiče se strachem v očích dětem vše zakazují, brání jim posouvat hranice a zkoušet něco nového. Roli hraje také pohodlnost. U jakékoliv aktivity, které neodpovídá věku dítěte, je třeba nějaká ta iniciativa dospělého. Trocha pomoci, podpory, jištění. No jo, ale to ten rodič musí na dětském hřišti vstát z té své lavičky, od toho mobilu. A to se málokomu chce. Gaučový rodič radši zůstává na své pozorovatelské pozici a cokoliv, co by znamenalo jeho aktivitu, s očima přišpendlenýma do mobilu, radši zakáže.
