Článek
Já toleruji a akceptuji to, že si podnikatel může dát marži, jakou chce, že si může nastavit takovou cenu, jak uzná za vhodné. Ale musím říct, že jsou situace, kdy to nejen hraničí s drahotou, ale dokonce i vyloženou zlodějinou a okrádáním lidí. A přesně s tímhle jsem se setkala v jednom, řekněme, známém turistickém místě, když jsem si chtěla koupit vodu. Zašla jsem do takového polo-obchodu, spíše provizorního stánku, a nestačila jsem se divit.
Desítky korun za vodu
Vodu, která normálně stojí pár jednotek korun, možná někde do dvacky, se tady prodávala za 80 Kč. Jedna láhev o objemu 1,5 litru – ať už perlivé, jemně perlivé, nebo neperlivé vody – se prodávala za částku, kterou bych nikdy v životě nedala, i kdybych měla umřít žízní. Byla to typická turistická přirážka. Nikde jinde se voda koupit nedala, chodily tam mraky turistů a tenhle vykutálený prodejce z nich prostě chtěl vytáhnout všechny jejich peníze.
Já vím, je to jeho podnik, jeho byznys plán, jeho věc. Ale jak se na nás Čechy asi budou lidé dívat, když místo normální ceny – řekněme dvacky – ta voda stojí 80 korun? Ano, turista to zaplatí, přijde mu to sice drahé, ale akceptovatelné. Ale Čech si tohle nikdy koupit nemůže, i kdyby peníze měl. Prostě z principu.
Máte tu něco levnějšího?
Procházím kolem regálu, dívám se do ledničky a vidím jen vody za tuhle cenu. Tak jednu popadnu a jdu k pokladně. Ne proto, že bych si ji snad chtěla koupit, ale proto, že se chci zeptat, jestli je nějaká alternativa k téhle, levnější. Znuděný prodejce, hrající hry na mobilu, zvedl oči a já začala:
„Dobrý den, máte ještě nějakou jinou vodu za normální cenu než tuhle konkrétní za 80 Kč?“
Očekávala jsem, že mě pošle někam a zase se bude věnovat svému mobilu, ale on ne. V tomhle mě tedy hodně překvapil. Podíval se na mě a s úsměvem řekl, že jestli chci, můžu dostat slevu. A velkou.
Dám vám ji za dvacku
„Vidím, že nejste žádná zahraniční turistka,“ řekl mi. Odpověděla jsem, že má pravdu, jsem z Čech, bydlím asi 60 kilometrů odsud. A on, že tedy žádný problém, že cena 80 není pro všechny. Že já to můžu mít se slevou, ať mu dám dvacet korun a pití je moje. A já jenom stála, zírala, potom jsem začala hrabat v kabelce, vyndala peněženku a rychle mu do ruky vrazila dvacku, aby si to náhodou nerozmyslel.
Několikrát jsem poděkovala a zmizela z jeho obchůdku. Na jednu stranu ráda, že jsem si mohla koupit láhev vody za normální peníze, a na druhou stranu naštvaná, jak je možné, že něco takového je normální a že někomu není vyloženě blbé okrádat někoho, kdo mluví cizí řečí, kdo se nechce hádat, kdo neví, jaká je normální cena. Ale asi při podnikání morálka stranou.
