Článek
Nechápu, co je to za národní sport – rezervovat si lehátka ručníkem. Jaká je to dovolená, když člověk musí brzy ráno vstát, obléknout se, vzít si ručníky a běžet honem na pláž nebo k bazénu, položit ten kus savého textilu na dvojici lehátek a pak se zase vrátit na pokoj, vyčistit si zuby a teprve poté vyrazit na snídani. Ale jsou lidé, co to tak prostě dělají. Bohužel.
Hurá, jdeme na pláž!
Vyspali jsme se, šli na snídani, připravili se na odchod na pláž a vyrazili. Jdeme po písku, rozhlížíme se a vidíme, že lehátka jsou obsazená. Ne že by na nich někdo ležel – pláž je skoro prázdná, přece jen jsme přišli poměrně brzy –, ale na všech leží něčí ručníky. Vím, čí jsou: těch bláznů, kteří vstávají brzy ráno jen proto, aby si zarezervovali nejlepší místa.
Chodíme, hledáme, ale nic volného nevidíme. Výjimkou je dvojice lehátek úplně v zadní řadě, snad na tom nejhorším místě na pláži. Co teď? Vezmeme je? Nakonec jdeme za plavčíkem a ptáme se, zda je tohle standard, zda je to normální, zda to hotel toleruje. A on, usměvavý chlapík, nám lámanou angličtinou vysvětlil, jak to v hotelu chodí.
Vyberte si místa
Z jeho vyjádření jsme pochopili, že hotel to toleruje tak napůl: nechává hosty, aby to dělali, protože se s nimi nechtějí hádat, ale zároveň je plavčík od toho, aby tomu dal nějaký řád. Řekl nám tedy, ať si vybereme jakákoli lehátka chceme. Pochopitelně jsme vyrazili hned do první řady a ukázali na dvojici se slunečníkem – ta chceme.
Plavčík popadl dvě osušky, které tam měl hozené někdo, kdo tam očividně vůbec nebyl, a bylo to. Lehátka byla odteď naše a ručníky zmizely v plavčíkově kumbálu. Skvělý přístup, tomu říkám servis pro hosty. Takhle se to má dělat, když někdo nedokáže pochopit, že rezervování lehátek, ať už na pláži, nebo u bazénu, je prostě zrůdnost.
A pak přišli ti druzí hosté
Na pláži jsme byli dobré dvě hodiny, než se konečně objevili ti, kteří si lehátka rezervovali. Nevím, v kolik tam ten ručník přinesli, ale nebýt ochoty plavčíka, ležel by tam celé dvě hodiny bez využití. Když přišli, zrovna jsme vycházeli z vody. Začali hledat své ručníky a dožadovat se svých míst.
Měli jsme štěstí – byli to Slováci –, takže domluva nebyla složitá. Hned jsme jim řekli, že jejich ručníky jsme doslova vyhodili. Že rezervování lehátek je nejen neslušné, ale i v rozporu s pravidly hotelu. A jestli své ručníky hledají, ať jdou za plavčíkem, on to s nimi vyřeší – koneckonců to byl on, kdo nám pomohl, a tahle lehátka jsou teď jen naše.
Z nejlepších na nejhorší
Co měli dělat? Na lehátku jsme byli uvelebení, naše ručníky tam ležely, oni neměli nic. A tak se s několika nadávkami vydali za plavčíkem. Viděli jsme jejich zuřivou gestikulaci a nelibé výrazy ve tvářích. Plavčík zmizel ve svém kutlochu, po chvíli jim přinesl dva ručníky a zamával jim. A oni? Šli na ta dvě nejhorší lehátka na celé pláži. Patrně jim neřekl, že si i oni mohou vybrat jakékoli místo, klidně některé z dalších „rezervovaných“, kterých tam pořád bylo dost. No, proč by jim to taky říkal, zrovna těmhle, že? A tak jsme si nad těmito lidmi zbytek dne užívali naše malé, jednoduché vítězství.
