Článek
Společenské hry jsou super relax a zábava. Hrát je mohou nejen děti, ale i dospělí. A úplně nejlepší je, když se sejde celá rodina a všichni hrají společně. Takhle jsme to praktikovali dlouho. Zatímco v jiných rodinách zapnuli televizi a sedli si na gauč, my jsme vytáhli nějakou společenskou hru a začali se bavit. Tuhle aktivitu jsme provozovali dlouho a pravidelně, ale pak se něco změnilo.
Já musím vyhrát
Hrávali jsme hry jako celá rodina. Skvěle jsme se pobavili, trochu jsme procvičili mozek a také jsme své děti naučili to, že život nejsou jenom výhry, že to mohou být také prohry. Že se ne vždy všechno daří, že se někdy také dařit nemusí. Prostě, někdy vyhrál ten, podruhé zase jiný. A všichni to brali jako samozřejmou věc. Vyhrálo štěstí, nebo um, nebo prostě náhoda, jako v životě.
Ale postupem času se to začalo měnit. Náš syn najednou začal k hraní přistupovat jinak. Bral to jako soutěž, ve které prostě musí vyhrát. Přes to nejede vlak. On musí být tím, kdo v té hře vyhraje. A my ostatní? Musíme se tomu přizpůsobit.
Tak to hrajeme u babičky
Když nevyhrál, začal se vztekat, začal nadávat, byl úplně nesnesitelný. Vůbec jsme nechápali, co to do něj vjelo. Však prohrával už dříve, brali jsme to tak, že to ke hrám patří. I on to chápal. A teď změna? Pídili jsme se, proč tomu tak je. A zjistili jsme to. S těmito návyky přišel od své babičky, od mojí tchyně.
Ta při hraní her zastává názor, že děti musí vždycky vyhrávat a dospělí se tomu musí přizpůsobit. Dospělý záměrně hru kazí, nechává dítě vyhrát, toleruje dokonce jeho případné podvody. Proč? Protože to tak má být. Alespoň takto nám to syn přetlumočil.
Radši nehrajeme
Tchyně dostala úkol – přestat s touhle prapodivnou výchovnou metodou. Má svého vnoučka zase naučit, že život jsou výhry i prohry. Tak to ve hrách chodí. My do té doby doma radši nic nehrajeme, protože ty hysterické výlevy opravdu nejsou něco, co chceme pravidelně absolvovat.
