Článek
Cukrovinky pro děti? Klidně ano, ale všeho s mírou. Nepoužívám je ani jako odměnu za to, co dítě udělá, ani jako motivaci, abych docílila svého. Pokud má chuť na cukrovinku, může si ji vzít – ale vše má své meze. Sladkostmi se doma nepřecpáváme; občas ano, ale jinak preferujeme zdravou, pestrou, klasickou stravu. Žádné ládování čokolád, sušenek nebo bonbónů.
Chci bonbón
Děti nejsou hloupé; moc dobře vědí, co mají dělat, kdy a jak, aby dosáhly svého. Tohle, co nastalo, není běžná situace, to se prostě neděje. Ale když přijela na návštěvu babička, o které je známo, že toho hodně dovolí, syn to zkusil. Přišel, že chce bonbón. Dala jsem mu ho – celý den žádný neměl, tak proč ne. Potom přišel, že chce ještě jeden. No, ještě jeden výjimečně, ale je to poslední.
Do třetice všeho dobrého?
Ano, přišel ještě jednou, potřetí, že chce zase bonbón. To už jsem jasně a rázně řekla, že v žádném případě. Domluva zněla: dva bonbóny, potom už žádný. A zatímco v jakýkoli jiný den by to přijal, dnes ne. Dnes u nás byla babička, a tak se synáček rozhodl, že zahraje na city – a povedlo se mu to. Na to, jak je malý, to umí dost dobře. A pak že děti jsou hloupé.
Tak mu ten bonbón dej, vždyť skoro brečí
Prosil, přemlouval, sliboval a samozřejmě i začal natahovat. Dokonalé představení mělo jediný účel: zapůsobit na mou tchyni, jeho babičku, která dříve nebo později povolí, nevydrží to a bonbón mu bude chtít dát. A taky že ano. „Tak mu ten bonbón dej, vždyť skoro brečí,“ hučela do mě tchyně. Prý že je to jen jeden, že hezky jedl, že mu to rozhodně neublíží.
No, samozřejmě vím, že mu neublíží, ani kdyby jich snědl ještě deset. Ale tady jde o princip, o pravidla, o vzájemnou domluvu. Místo abych získala u tchyně nějaký respekt za to, že jsem svědomitá matka, která chce dodržovat pravidla a neláduje své děti sladkostmi, se to proti mně zase otočí. Jsem zlá matka, co nechce dítěti dopřát trochu sladkého. Ach jo.
Dostal ho? Ano, bohužel
A jak to dopadlo? Jasně, že ten bonbón nakonec dostal. Ale já mu ho nedala. Tchyně, ta nějaké soukromí ani můj názor nerespektuje; v nestřeženém okamžiku prostě sáhla do krabice, vytáhla z ní bonbón a synovi ho tajně v pokoji dala. A jak to vím? Protože u nás se nelže, u nás se mluví pravda – a i tyhle zásady se dodržují.
Takže když se mi syn po odjezdu babičky pochlubil, že bonbón dostal, ale že mi to prý nemá říkat, zahřálo mě to u srdce. Je pravdomluvný, je upřímný – to je dobře. A moje tchyně? No, co si o ní myslet – asi jako o každé druhé. Jen ona vždycky dělá všechno nejlépe a cokoli udělám já, je špatně.
