Článek
V léčbě neodpočívám. Můj denní chléb tady v komunitě je neustálé, do hloubky jdoucí mapování mé závislosti. Krok za krokem, den za dnem rozkrývám další vrstvy toho, proč jsem jako Manažer Sníh dovedl svůj život až na hranu kompletního kolapsu.
Při tomto mapování jsem narazil na jedno z mých nejsilnějších a zároveň nejméně nápadných témat: neschopnost určovat a držet hranice.
Celou svou kariéru v byznysu jsem vystavil na tom, že jsem byl ten, na kterého je spolehnutí. Ten, který nikdy neříká „ne“. Vždycky jsem se snažil všem pomoci, vyhovět každé žádosti o spolupráci, vyřešit každý problém podřízených, vyjít vstříc každému požadavku akcionářů. Zpočátku to byla má největší byznysová zbraň. Otevíralo mi to dveře, budovalo to pověst schopného a obětavého lídra. A co si budem, připadal jsem si díky tomu nepostradatelný.
Jenže co fungovalo v malém měřítku na začátku kariéry, se časem změnilo v likvidační břímě. Na mé ramena se vršily další a další úkoly, „cizí dlužné úpisy“, řešení problémů druhých i závazky, které mně samotnému vůbec nepříslušely. Pral jsem se s tím, nespálil jsem se, ale pod tou vahou jsem vnitřně pomalu umíral, až jsem úplně vyhořel.
Jenže co já. V práci jsem sice podával výkony a hnal se za odměnami a pochvalami, ale co doma? Doma jsem byl jako manžel a otec k ničemu. To jsou teprve škody, které lze těžko napravit a čas už nelze vrátit. Pokud toto čte někdo, v kom můj příběh rezonuje, udělejte s tím něco, než bude pozdě.
Osvěta: Proč lidé s nízkou sebehodnotou nedokážou říkat „NE“?
V psychologii se tomuto vzorci říká People Pleasing (nezdravá potřeba zavděčit se všem) a je přímým vyústěním nízké vnitřní sebehodnoty a Impostor syndromu.
Když v sobě nemáte hluboce zakořeněný pocit, že vaše hodnota jako člověka je daná sama o sobě, musíte si ji neustále kupovat zvenčí. Podvědomý mechanismus v mé hlavě fungoval takto:
- Užitečnost jako podmínka pro existenci: „Pokud pomůžu, pokud vyřeším všechno a všem vyhovím, budou mě brát za nepostradatelného. Pak mě nepřestanou mít rádi, pak mě nevyhodí.
- Hranice jako hrozba odmítnutí: Nastavit někomu hranici nebo odmítnout žádost o pomoc ve mně vyvolávalo paralyzující pocit viny a strach z toho, že selhávám. Řekne-li člověk s nízkou sebehodnotou „ne“, jeho vnitřní kritik to okamžitě přeloží jako: „Jsi sobecký a neschopný.“
- Past na výkon: Místo toho, abych své tělo a psychiku chránil, otevíral jsem stavidla dalším a dalším nárokům. Výsledkem byl chronický přetlak, emočně vyčerpaný systém a konstantní pocit, že nesu na zádech celý svět. A určitě si řeknete, proč si nešel třeba zaběhat. Ano, i ve schopnosti pravidelných zdravých ventilů jsem selhával. Jít na pivko s kamarády nebo kolegy bylo snažší a pak už byl jen krok k chemii.
Propojení se spouštěči: Když se přetížení stane záminkou pro dávku
Neschopnost říct „ne“ byla tím nejúčinnějším dodavatelem paliva pro mé hlavní spouštěče, o kterých jsem psal v předchozích dílech. Byla to přímá dálnice k pravidlu HALT (především ke složce Tired – unavený a Angry – naštvaný):
- Spouštěč STRES a ÚNAVA: Kdykoliv jsem na sebe nabral neúnosné množství povinností jen proto, že jsem nedokázal odmítnout, můj organismus narazil na fyzický strop. chemický stimulant mi pak sloužil jako chemické brnění. Dával mi falešnou energii tyto ne vždy smyslupné nároky dál plnit a fungovat.
- Spouštěč FRUSTRACE a VZTEK: Kdykoliv jsem všem vyhověl, v hloubi duše ve mně rostl potlačovaný vztek na sebe sama: „Proč to musím všechno táhnout já? “ Protože jsem ale tento vztek nedokázal projevit zdravě (stisknutím hranic a odmítnutím), ventiloval jsem ho o samotě – chemií.
- Oslava jako odměna za „sebeobětování“: Když se mi pod tímto extrémním břemenem podařilo projekt přesto dokončit, můj mozek zavelel: „Obětoval ses , přežil jsi to, teď máš právo se úplně odrovnat.“ Ano, takto zvrácený byl můj systém hodnot a odměn.
Učit se říkat „NE“ znamená říkat „ANO“ sobě
Teprve v léčbě si uvědomuji, že moje neschopnost určit si hranice nebyla projevem síly nebo obětavosti. Byla to má slabost, pramenící ze strachu z odmítnutí. Tím, že jsem nedokázal říkat „ne“ druhým lidem, jsem neustále říkal „ne“ své vlastní rodině, svému zdraví a svému vlastnímu životu.
Léčba pro mě není jen o tom, že neužívám. Je to o kompletní přestavbě mé osobnostní struktury. Učím se, že nastavit hranice není sobeckost, ale základní předpoklad duševního zdraví.
Učím se říkat lidem: „Nezlobte se, s tímhle vám nepomůžu, na to teď nemám kapacitu.“ Je to nezvyklé, je to nepříjemné a moje vnitřní nejistota u toho křičí. Ale vím, že dokud se nenaučím chránit své hranice na střízlivé půdě, má manažerská maska by mě dříve či později dovedla k dalšímu relapsu.
MgrSn.
PS: Lajkujte, sdílejte. Nebo klikněte sledovat v horní části článku, aby Vám nic neuteklo.
PPS: Jak to máte vy? Umíte si nastavit a držet hranice? Diskutujme pod článkem nebo mi napište na manazersnih@seznam.cz
Zdroje:
CLOUD, Henry a John TOWNSEND. Hranice: Kdy říkat ano a jak říkat ne, abyste získali kontrolu nad svým životem. Praha: Návrat domů, 2013. ISBN 978-80-85495-22-6.
