Článek
Manažerský doping: Když se z kokainu stane pracovní nástroj
Všichni ve firmě ho měli za hvězdu. Když přišla krize, šéfové automaticky zvedali telefon a volali jemu. Manažer Sníh byl ten typ člověka, který dokázal sedět na poradě dvanáct hodin, usmívat se, sypat z rukávu kreativní nápady a na konci dne vypadat, jako by zrovna přišel z wellness. Moje prezentace měly drajv, mluvil jasně, rychle a sypal z rukávu jedno řešení za druhým.
Nikdo z těch kravaťáků v zasedačce ale netušil, že deset minut před začátkem klíčového mítinku musel Manažer Sníh zamknout kabinku na pánských záchodech, vytáhnout z pouzdra na vizitky upravenou platební kartu a poslat tam dvě rychlé čáry. Jen proto, aby vůbec udržel otevřené oči a přestal se mu únavou třást hlas.
Vítejte ve světě vysoce funkčních závislých. Ve světě, kde úspěch smrdí chemií.
Past jménem „Vysoce funkční závislost“
Inzerenti a veřejnost mají často zafixovanou představu, že závislý člověk je troska z okraje společnosti. Jenže Manažer Sníh nosil domů šestimístný plat, řídil drahé auto a v práci vedl týmy lidí. Právě tenhle vnější úspěch mu poskytoval dokonalé brnění. Dokud fungoval, mohl sám sobě lhát, že má všechno pod absolutní kontrolou. Kokain pro něj přestal být drogou na víkendové večírky – stal se z něj byznysový doping. Palivo, bez kterého by ten šílený tlak korporátního světa vůbec neustál. Byl to strach ze selhání, co ho nutilo sypat dál.
A pak přišel den, kdy se tahle iluze o „běžném manažerském doplňku stravy“ posunula na úplně novou úroveň. Přímo na půdě Parlamentu České republiky.
Hrst prázdných pytlíčků v Poslanecké sněmovně
Manažer Sníh šel tehdy lobbovat za změnu zákona. Čekala ho ostrá diskuse s poslanci, politickými špičkami a zástupci největších hráčů z byznysu. Odpovědnost obrovská, tlak stoprocentní. Aby byl jeho mozek v režimu „super-manažer“, pojistil se ještě v autě před příjezdem.
Jenže kokainová paranoia občas udělá chybu v logistice.
Při vstupu do budovy Poslanecké sněmovny musel Sníh projít klasickým bezpečnostním rámem. Strážný ho vyzval, aby vyndal z kapes saka všechny kovové předměty a odložil je do plastové mističky. Sníh mechanicky zabořil ruku do kapsy, vytáhl hrst věcí a hodil je na pult.
Vedle klíčů od auta se na dně mističky objevila hrst prázdných, zmačkaných plastových pytlíčků se stopami bílého prášku. Zbytkáče z divokého víkendu.
V tu vteřinu by se v něm krve nedořezal. Mozek paralyzovaný strachem vykreslil scénář zatčení, televizních kamer a okamžitého konce kariéry. Jenže realita pražského byznysu byla jiná. Strážní u rámu vůbec nic neřešili. Jeden z nich se jen letmo podíval, spiklenecky se pousmál a pohledem Sněha pobídl, ať pokračuje dál do útrob sněmovny.
V tu chvíli Sněhovi projel mráz po zádech, ale hned v závěsu přišla děsivá úleva. V té chemií pokřivené hlavě mu to začalo připadat jako další důkaz: Vždyť je to úplně normální. Nikdo to neřeší. Je to prostě běžná součást pražského manažerského života. Ta drogová slepota ho ujistila, že je v bezpečí. Netušil, jak moc se plete.
Když mozek běží na dluh
Tělo a mozek se totiž nedají ošálit do nekonečna. Kokain v mozku funguje jako brutální pumpa na dopamin, ale žádný nový nevytváří – pouze vyplaví nouzové zásoby. Když Manažer Sníh „šňupal, aby mohl fungovat a lobbovat“, vlastně tím brutálně tuneloval své vlastní rezervy. Po každém umělém vrcholu přišel hlubší pád. Aby v úterý ráno dokázal vůbec mluvit s lidmi, musel si dát znovu. Kruh se uzavřel. Už to nebylo o tom cítit se skvěle, ale o tom necítit se naprosto příšerně.
Střih do reality: Tepláky místo obleku
O pár měsíců později už Manažer Sníh nesedí v koženém křesle ani nelobbuje v parlamentu. Sedí na plastové židli v komunitní místnosti psychiatrické léčebny. Místo obleku na míru má na sobě vytahané šedé tepláky a jeho hlavní povinností je umytí chodby na oddělení.
Při ranní terapeutické skupině primář položí otázku: „Kdy vám poprvé došlo, že jste ztratil kontrolu?“
Manažer Sníh se podívá na své ruce a vzpomene si na tu mističku u bezpečnostního rámu ve sněmovně. Vzpomene si, jak tehdy oslavoval svou „nedotknutelnost“. V léčebně z člověka ta manažerská maska spadne během prvních čtyřiceti osmi hodin. Zbyde jen nahá realita a poznání, že ten „skvělý pracovní nástroj“ ho málem stál život.
