Článek
Byl to nejlepší vtip téhle zimy. Aspoň v našem kanclu na Vinohradech jsme se tomu smáli všichni. Kolega z marketingu mě zval v pátek po šichtě na drink a já na něj s kamennou tváří vybalil tuhle hlášku. Smál se, až se plácal do stehen. Myslel si, že ironicky narážím na to, jak moc pracuju.
Nebylo to ironické. Byla to čistá, matematická kalkulace.
Věděl jsem totiž, že jakmile v pátek v sedm večer kopnu první panák, nevrátím se domů dřív než v neděli odpoledne. Sobota pro mě neexistovala, neděle patřila třesu, paranoie a zataženým závěsům. V pondělí jsem byl v práci za chodící mrtvolu na kofeinu a v úterý? V úterý už mi snad mělo být líp. V úterý už jsem konečně něco měl – vlastní příčetnost.
Jenže v téhle fázi vám to ještě nedochází. V téhle fázi jste král.
Trocha prosecca na zahřátí
Všechno to začalo přitom úplně nevinně, ještě v officu. Pátek odpoledne, úspěšný týden za námi, nálada uvolněná. Otevřelo se trochu prosecca na zahřátí. Jenže po celém tom manažerském maratonu od pondělí do pátku z vás kolem páté večer spadne adrenalin a nastoupí těžká, olověná únava. Normální člověk by jel domů, dal si vanu a šel spát. Vy ale nechcete, aby tenhle víkend skončil dřív, než vůbec začal.
Takže jdeš na záchod, vytáhneš klíče nebo kartu a pošleš tam jednu malou. Jen takovou kosmetickou lajničku na rozjezd, aby ze tebe spadla ta olověná únava z celého týdne a nechtělo se ti domů.
Únava zmizí během pěti minut. Vymění ji ostré, laserové soustředění a příval nové energie. Do hodinky už nesedíš ve vlaku směr předměstí, ale v taxíku s kumpány směr centrum Prahy. Míříte do jednoho z těch barů, kde je vzduch těžký drahými parfémy, kde se potkávají modelky s hokejisty nebo fotbalisty, a kde u stolů teče šampaňské proudem.
Polička pro zasvěcené
V tomhle podniku se nehraje druhá liga. Všichni jsou krásní, úspěšní a hluční. A všichni sdílejí jedno malé tajemství.
Když pak uprostřed noci odejdeš na toaletu, okamžitě si všimneš jednoho interiérového detailu. Nad umyvadlem nebo vedle mísy je namontovaná taková ta úzká, podlouhlá skleněná nebo nerezová polička. Běžnému, normálnímu člověku, co sem přišel na rande nebo na pivo, ta věc přijde úplně zbytečná. Možná si říká, že je to na odložení klíčů nebo peněženky.
Pro nás zasvěcené je to ale nejdůležitější kus nábytku v celé místnosti. Je to oltář nočního života. Dokonalá, rovná a čistá plocha, kam položíš rozsvícený telefon. Za pár vteřin na jeho displeji drbneš kartou dvě tlusté čáry z čerstvého pytlíku.
Doprovázený zvukem cvakání plastu o sklo máš pocit, že tenhle večírek bude trvat věčně. Že tenhle motor můžeš tůrovat do nekonečna a nikdy se nezadře.
Filozofové z afterparty
Kolem třetí ráno už v baru začíná docházet vzduch i trpělivost obsluhy. Ale vy rozhodně končit nechcete. V tomhle stavu je spánek sprosté slovo. Přesouváte se taxíkem ke kolegovi na byt. Na stole se rozbalí další psaníčko a z obýváku se stává myšlenkový inkubátor.
Venku už lidi venčí psy a chodí pro rohlíky, ale v tomhle bytě se právě rodí ty nejlepší byznysové projekty v dějinách. Celé dopoledne strašně hrotíte byznys. Každý mluví přes sebe, nikdo nikoho neposlouchá, ale všechno dává dokonalý smysl. Všechno do sebe zapadá s geometrickou přesností. Jste vizionáři. V téhle chemické bublině vám všechno vychází přesně tak, jak má.
Cítíte se jako Elon Musk a Steve Jobs v jedné osobě. Jen s tím rozdílem, že máte úplně vyschlo v puse, srdce vám bije jako o závod a zrcadlo v předsíni vám ukazuje někoho s propadlými tvářemi a zorničkami přes celé oko.
V neděli v poledne ta bublina praskne. Musíte jít domů.
„Vždyť o nic nejde, ne?“
Klíč v zámku cvakne s hlučností startujícího Boeingu. V předsíni vás přivítá ticho a pak pláč syna.
Manželka stojí v kuchyni – nevyspalá a se zklamáním v očích. Mladý úspěšný táta se zase vrátil v neděli k obědu. Jenže v hlavě už mi naskakuje klasická fetka-logika: „Proč to hned hrotí? Vždyť nosím domů prachy, tak co. Zasloužím si po tom šíleném týdnu trochu odpočinout, ne?“
A hlavně – v kapse si hýčkám ten největší alibi-argument ze všech: „Vždyť v tom nebylo žádný kurevníctví, nebyly tam žádný holky! (Ehm, ty dvě na afteru se nepočítají, s těma jsem jen kecal o kryptu).“ Takže jsem vlastně hrdina, který jen unavený padá do postele.
Trápí mě to svědomí? Jenom trochu. Ta drogová mlha je skvělý tlumič emocí. Odsune výčitky někam hluboko do podvědomí. Obejmu malého, slíbím manželce, že příště už budu v deset doma, a jdu spát.
Spím dvanáct hodin v kuse těžkým, bezesným spánkem. Když se v pondělí probudím, svět už nemá ty zářivé barvy jako v pátek v noci. Začíná šedá realita. A já vím, že tenhle týden musím nějak přežít. Protože v pátek… v pátek mě přece zase čeká to moje „odpočinutí“.
Netušil jsem, že tenhle kolotoč se točí čím dál rychleji. A že z něj brzy vypadnu v plné rychlosti přímo hlavou proti zdi.
Horská dráha Manažera Sněha
Teda abych byl přesný, že např. poznám, kdo jsou to holky rohypnolky (uspávačky). Budou mi vyhrožovat. Z vlastního bytu mě vyvede 8 ozbrojených příslušníků PČR. V blázinci mě přikurtujou k posteli. Otočím celý byt vzhůru nohama, protože přece jsou tam odposlechy (několikrát). Utratím všechny peníze a ještě si na to instantní štěstí budu draze půjčovat. Přijde vyhoření, deprese, rozvod a taky třeba mytí koupelny v léčebně.
Mezitím sice zvládnu v parlamentu odřídit několik debat u kulatých stolů před poslanci a zástupci byznysu, samozřejmě pod vlivem, aniž by to někdo poznal (ehm, nebo aspoň nějak na to poukazoval), ale už trochu vnímám, že to moje šňupání asi bude menší problém.
Byly to výživné dva roky, o které se s Vámi jménem Manažera Sněha postupně podělím. Dva roky, během kterých se ze zábavného rozmaru a receptu na výkon stala noční můra a totální rozvrat psychiky, hodnot i vztahů. Než se Sníh odešel léčit…
Následující díl: Když tě do Poslanecké sněmovny pustí s kokainem v krvi →
