Článek
Když se v adiktologické komunitě mluví o návratu do běžného života, většina lidí se děsí návratu do práce, večírků nebo setkání se starými známými. Já mám strach z nečeho úplně jiného.
Mám strach z momentu, kdy zaklapnu dveře svého nového, prázdného bytu.
Procházím rozvodem. Moji nejbližší – moji děti a žena – už nebudou součástí mého každodenního prostoru. Až skončí má ústavní léčba, nevrátím se do rušného rodinného domu. Vrátím se do ticha. A pro člověka, který celou svou kariéru i závislost postavil na útěku před sebou samým, je tohle nejobávanější scénář ze všech. Tohle je obava z relapsu v té nejčistší podobě.
Proč je samota po rozvodu pro závislý mozek smrtící past?
V minulých dílech jsem popisoval pravidlo HALT a přiznal jsem, že víkendy, kdy byla rodina pryč, pro mě představovaly největší spouštěč k užívání. Zuzana odjela s dětmi a můj mozek si v prázdném domě okamžitě vyhodnotil stav Lonely (Osamělý) jako zelenou pro chemický raš.
Jenže tehdy to byly dva, tři dny nebo týden. Teď to bude realita mého nového života.
Jako Manažer Sníh jsem naučil svůj mozkový systém na neustálý přísun dopaminu a adrenalinu: řízení divize, řešení krizí, stálý šum v kanceláři, nebo brutální naráz chemie. Ticho pro mě nikdy nebylo odpočinkem. Ticho pro mě bylo propastí.
Jakmile totiž všechno ztichne, vnitřní hluk prudce zesílí. V tichu začnou řvát všechny ty potlačené emoce, výčitky svědomí, selhání v roli manžela a otce, i ten věčný Impostor syndrom: „Jseš sám, protože sis to zasloužil. Selhals jako manžel a otec.“
Osvěta: Dopaminový absťák a KBT trénink samoty
V adiktologii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT) se ví, že po rozvodu a při samotě čelí abstinující člověk tzv. dvojitému deficitu:
- Neurobiologický deficit: Přestříkaný dopaminový systém si zvykl na konstantní stimulaci. Když nastane ticho a samota, dopamin prudce klesne. Mozek tento fyziologický stav vyhodnotí jako akutní nebezpečí a spustí úzkost nebo depresi.
- Psychologický deficit (Ztráta identity): Rozvodem přicházíte o dennodenní roli manžela a otce. Pokud jste v léčbě zároveň odložili masku „manažera“, zůstane čistá prázdnota. A nenavyklá mysl má tendenci tuto prázdnotu okamžitě zaplnit nejrychlejším známým anestetikem – látkou.
Samostudiem a díky práci s terapeuty jsem zjistil, že schopnost být sám se sebou není povahový rys. Je to psychologický sval. A pokud tento sval celé roky ochaboval pod nánosem práce a chemie, musím ho v léčbě začít rehabilitovat úplně od nuly.
Jak se v léčbě učím trénovat na prázdný byt
Nečekám na to, až mě prázdný byt fackou srazí na kolena. Už teď, v bezpečném prostředí komunity, se učím krok za krokem stavět novou obranu proti relapsu:
1. Mikrodávky ticha bez technologií
Učím se sedět sám se sebou 15 minut denně. Bez telefonu, bez notebooku, bez knížky, bez sluchátek. Jen já a mé tělo. Kdykoliv přiteče úzkost nebo nutkavá potřeba jít něco dělat, učí mě terapeuti nepotlačovat ji, ale pouze ji pozorovat z odstupu: „Aha, teď cítím sevřený hrudník. To je v pořádku. Je to jen emoce, odezní.“
2. Oddělení hodnoty od výkonu a vztahů
Učím se, že má hodnota jako člověka nezmizela tím, že se moje manželství rozpadlo a že teď nesedím na představenstvu firmy. Nejsem „Human Doing“ (člověk-výkon), jsem „Human Being“ (člověk-bytost). Mám hodnotu sám o sobě, i když zrovna jen sedím v křesle a koukám z okna.
3. Vytváření nových, střízlivých kotev
Samota v novém bytě nesmí být prázdnem. Musí mít jasnou strukturu. Dnes už plánuji své večery po léčbě: vědomý pohyb, práce s chladem, poctivý denní journaling (vypisování myšlenek na papír, aby nezůstávaly v hlavě) a manuální činnost, která mě vrací z analytické hlavy zpátky do reality.
4. Přijetí vnitřního dítěte místo vnitřního kritika
Učím se mluvit sám se sebou jinak. Kdykoliv se v samotě ozve ten tvrdý kritický hlas, ptám se sám sebe: „Mluvil bych takhle se svým osmiletým nebo šestiletým dítětem, kdyby stálo vedle mě a plakalo ze strachu?“ Ani náhodou. Pohladil bych ho a řekl mu, že to zvládne. Stejnou vlídnost se musím poprvé v životě naučit nabídnout sám sobě. Jedině tak mohu z celé svojí závislostní anabáze vzejít jako vitěz a celkově silnější člověk. A být znovu milující a přítomný táta pro své děti.
Ticho jako spojenec, ne jako nepřítel
Vím, že až po léčbě poprvé otočím klíčem v zámku nového bytu, bude to těžké. Bude tam smutek, bude tam stesk po rodině a bude tam strach.
Ale rozvod a samota už nemusejí být rozsudkem k relapsu. Mohou být novým začátkem. Poprvé v dospělém životě mám možnost poznat, kdo vlastně je ten Petr, který se skrýval pod maskou Manažera Sněha. A učím se, že i v tom největším tichu je možné najít klid – pokud v něm místo starých přízraků objevím sám sebe.
MgrSn.
PS: K těmto poznatkům jsem bohužel rozhodně nepřišel hned. Jsem nyní ve svojí celkově už třetí léčbě a kéž by mi to takto docvakalo dříve. Cestu prvními dvěma léčbami, a co jsem si u nich odnesl, ačkoliv nebyly úspěšné popíšu v některém z dalších článků.
PPS: Lajkujte, sdílejte. Nebo klikněte sledovat v horní části článku, aby Vám nic neuteklo. Můžete mi i napsat na manazersnih@seznam.cz
Následující díl: Manažer Sníh: Tři hloubky – Od povrchních pouček až na samotné dno vlastní sebehodnoty →
Zdroje:
CACIOPPO, John T. a Louise C. HAWKLEY. Perceived social isolation and cognition, health, and substance abuse. Trends in Cognitive Sciences. 2009, roč. 13, č. 10, s. 447–454.
NEFF, Kristin D. Self-Compassion: The Proven Power of Being Kind to Yourself. New York: William Morrow, 2011. ISBN 978-0061733611.
