Článek
Když závislost propukne naplno, panuje kolem ní přirozená iluze, že jde o samostatný souboj jednoho člověka. Že je to můj problém, moje volba, moje tělo a moje tajné nocování na párty nebo po hotelích. Jenže pravda v adiktologii je neúprosná: závislost nikdy nezasahuje jen jednotlivce. Je to nemoc celé rodiny.
Než jsem skončil v léčbě, dlouho jsem si nechtěl připustit, jak hluboko jsem do svého destruktivního světa zatáhl své nejbližší. Moje žena Zuzana i moje rodina viděli, jak se před jejich očima měním. Viděli člověka, který byl fyzicky přítomný v místnosti, ale mentálně úplně pryč (to se dělo často). Člověka s výkyvy nálad, nepochopitelnou chladností, střídanou přehnanou opatrností nebo náhlým hněvem. A nejhorší na tom všem bylo, že oni absolutně nechápali, co se děje.
Můj stud, hradba mlčení a strach o děti
Pamatuji si na desítky momentů, kdy jsem viděl v očích mojí ženy čistou bezmoc a strach. Viděla, že chřadnu, že jsem neustále ve stresu, v napětí a že se jí vzdaluji. Chtěla mi pomoct. Nejdrřív jsme spolu o tom nemluvili. Pak se zkoušela ptát, zkoušela mi vyjít vstříc, snažila se přebírat mé povinnosti, jen aby mi ulevila. Jenže já jsem s ní nedokázal mluvit.
Můj vnitřní Impostor syndrom, kombinovaný s obrovským, až ochromujícím studem z vlastní slabosti, vytvořil mezi mnou a rodinou nepropustnou zeď. Vnímal jsem sám sebe jako selhávajícího lídra, který má držet rodinu i firmu, a místo toho v noci na záchodě šňupe kokain, aby vůbec přežil další den nebo aby si užil u porna. Měl jsem strašlivý strach z odhalení. Myslel jsem si, že když přiznám pravdu, zničím všechno.
A tak jsem raději mlčel. Mlčel jsem, lhal jsem, mlžil jsem. A tím jsem jim ublížil ze všeho nejvíce.
Dnes, když zpětně rekapituluji to období, mi z toho bývá fyzicky zle. Ty výčitky svědomí, že jsem své nejbližší vystavil takovému psychickému teroru a nejistotě, jsou pro mě v léčbě jedním z nejtežších balvanů ke zpracování.
Ze všeho nejvíce mě ale děsí myšlenka na mé děti. Mám tíživé obavy z toho, jak hluboce moje závislost, moje nečitelnost a moje emočně nedostupná tvář ovlivnily jejich dětský svět. Děti mají neuvěřitelně citlivý radar – i když jsem si namlouval, že před nimi všechno dokonale tajím, ony cítily ten chlad, to napětí v domě a moji nepřítomnost. Děti mají tendenci přisuzovat si vinu za chování rodičů (to také znám z dětství). Děsí mě představa, že si do života ponesou šrámy, nejistotu nebo vzorce, které jsem v nich svým selháním nevědomky otiskl.
Osvěta: Co je to spoluzávislost (Codependency)?
V odborné praxi existuje termín, který přesně popisuje stav, do kterého se rodina závislého nechtěně dostává: spoluzávislost (kodependance).
Spoluzávislost je psychologický stav, kdy se životy blízkých osob (partnera, rodiny) začnou plně podřizovat a točit kolem chování, nálad a závislosti daného člověka. Blízcí přebírají nezdravou roli:
- Popírání a hledání omluv: Nechtějí si přiznat, že jde o závislost. Omlouvají chování partnera před okolím i před sebou („Je jen extrémně přetížený v práci“, „Prochází těžkým obdobím“).
- Přebírání odpovědnosti (Enabling): Začnou žehlit následky jeho chování. Platí dluhy, vymýšlejí výmluvy u zaměstnavatele, dělají práci za něj. V dobré víře, že pomáhají, vlastně závislému vytváří bezpečný polštář, který oddaluje okamžik, kdy narazí na dno a začne se léčit.
- Ztráta vlastní identity a chronický stres: Život spoluzávislého se změní v neustálé skenování atmosféry. Jaká bude nálada, až přijde domů? Přežil to? Je střízlivý? Vlastní potřeby, koníčky a zdraví spoluzávislého jdou úplně stranou. Děti v takovém prostředí přicházejí o pocit bezpečné základny.
Spoluzávislý partner i rodinný systém trpí sekundárním traumatem a vykazují podobné úzkostné a depresivní symptomy jako samotný závislý.
Když pomoci znamená nastavit hranice
Moje rodina ze začátku nevěděla, jak mi pomoct, protože závislost je obestřena mýty a tabu. Mysleli si, že když mi dají více prostoru, více lásky, nebo naopak když budou více dohlížet, věci se vyřeší.
Skutečná pomoc ale nepřichází skrze zachraňování. Přichází až v momentě, kdy si rodina s pomocí odborníků uvědomí, že závislému nemůže pomoci tím, že za něj bude nést jeho následky. Největším krokem záchrany pro mě i mé okolí bylo, když se systém narušil – když zdi mlčení spadly, maska Manažera Sněha se rozpadla a na stůl se položila syrová, nezkrášlená pravda.
Dnes už chápu, že léčba není jen můj individuální proces. Je to rekonvalescence celého rodinného systému a narovnání vztahu k mým dětem. Učím se znovu komunikovat, učím se mluvit o strachu a slabosti bez masek. A hlavně se učím přijmout fakt, že odpustit sám sobě za to, jak moc jsem jim všem ublížil, bude trvat ze všeho nejdéle.
PS: Dnes mi terapetuka v léčebně řekla, že zamýšlená zpověď mojí ženy Zuzky bude určitá forma terapie i pro ni. Je to to nejmenší, co mohu z léčebny udělat. Nechci na ní tlačit, má to svůj čas, ale věřím, že by jí to mohlo pomoci. Doufám, že i sama posléze vyhledá terapeutickou pomoc.
MgrSn.
PS: Sdílejte, lajkujte, komentujte. Klikněte na Sledovat v horní části článku. Nebo mi napište na manazersnih@seznam.cz. Vaše e-maily mi pomáhají a věřím, že mé odpovědi pomáhají i Vám.
Následující díl: Manažer Sníh: Hladový, naštvaný, osamělý a unavený. Víkendy bez rodiny a pravidlo HALT→
Zdroje:
HAFNER, Robert J. Marriage and Mental Illness: A Sex-Roles Perspective. New York: Guilford Press, 1986. ISBN 978-0898626810.
ŠEDIVÝ, Vratislav a Kamil KALINA. Práce s rodinou klienta v adiktologii. Praha: Národní vzdělávací institut, 2015.
