Cestu Emila Škody k prosperitě vydláždili jeho nejbližší – otec a strýc

Doktorské impulsy k fabrice světového jména
Prapředci starobylého rodu Škodů prokazatelně žili jako sedláci na statku č. 1 ve vsi Letkově u Plzně už kolem poloviny sedmnáctého století. Emilův otec František Škoda se narodil v roce 1801 v domku hned za vodárenskou věží v Pražské ulici v Plzni, kde bylo později umístěno i muzeum rodiny Škodových. Právě tady, pár desítek metrů před vyústěním historické silnice z hlavního města na Velké náměstí, žili lidé, kteří měli pro život budoucího úspěšného pana továrníka vliv nejdůležitější.

Spolu s Františkem v malém domečku u městských hradeb vyrůstal i Františkův bratr Josef, tedy pozdější strýc slavného Emila, A k tomu ještě šest dalších sourozenců. Jejich otec tu zároveň provozoval i skromnou zámečnickou dílnu a měl se co ohánět, aby svou snad až příliš rozvětvenou rodinu stačil uživit. Ale soudě podle dochovaných zápisů si v zámečnickém řemesle zřejmě zle nepočínal. František se učil v dílně svého otce a zpočátku se zdálo, že také půjde v jeho šlépějích, že svůj život zasvětí mistrovskému zpracovávání kovů v duchu rodinné tradice. Jenomže hvězdy mu předurčily osud úplně jiný a při vší úctě k poctivému zámečnickému řemeslu, životní pouť ještě zajímavější.

Chlapce z rodiny šikovného řemeslníka lákala studia. Emilova otce Františka přijali na plzeňské gymnázium, jež tehdy sídlilo v budově novodobé knihovny ve Smetanových sadech a které v té době na špičkové úrovni provozovali tepelští premonstráti. Ti měli s nadanými dětmi více než bohaté zkušenosti a takřka okamžitě rozpoznali, že klučina pocházející ze skrovných poměrů má na to, aby to v životě někam dotáhl. A tak mu umožnili studovat ve Vídni medicínu. Dál už se příběh odehrával podobně jako v nějakém americkém filmu…

Cestu za kvalitním vzděláním vykonal Emilův otec pěšky
Z Plzně do hlavního města monarchie odešel František Škoda pěšky, aby se časem, díky své podnikavosti a schopnosti vytěžit z každé příležitosti maximum. vrátil jako úspěšný pan doktor. Ve vídeňském prostředí se poměrně rychle zorientoval a na živobytí si přivydělával doučováním. A co podstatnějšího, začal se pohybovat i v kruzích zámožných továrníků. To jenom Františkovou zásluhou přijel za ním do Vídně taktéž o čtyři roky mladší bratr Josef, který se tam podobně jako on dopracoval až k ceněnému titulu doktora medicíny. Tyto okolnosti sehrají pro budoucnost dynastie Škodů klíčovou roli, protože až se narodí Emil, budou mu oba dva lékaři velkým vzorem, a strýc k tomu všemu v začínajícím podnikání dokonce i solidní finanční jistotou.

Lékařský diplom z Vídně logicky otevíral cestu k prosperitě každému, kdo se jím mohl pochlubit. Po návratu do svého rodiště nastoupil čerstvý absolvent František do velice vážené funkce městského lékaře a neméně aktivně si počínal i jako člen kroužku místních právovárečníků. Se svou první manželkou měl tři děti, ale raketovou kariéru mu odstartovalo až manželství se druhou ženou, dcerou bohatého mlynáře z Panského mlýna, který stál shodou okolností nedaleko od vodárenské věže a jeho rodného domku. Zámožná nevěsta mu časem dopomohla i k titulu krajského lékaře, a co víc – porodila mu nejstaršího syna Emila.

V revolučním roce 1848 se už jméno Františka Škody skloňovalo v těch nejvyšších politických kruzích, protože se stal poslancem vídeňského říšského sněmu za Plzeň, třebaže poslancem poněkud pasívním. Ale z titulu této funkce se zúčastnil třeba i jednání památného sněmu v Kroměříži. Za organizaci zdravotnické péče během prusko – rakouské války v roce 1866 povýšil císař Emilova otce do rytířského stavu a tím se jeho prestiž na scéně hlavního města monarchie, kam se záhy přestěhoval, ještě nemalým způsobem zvýšila.

Ze syna skromného zámečníka, ale nyní už nadaného lékaře a perspektivního politika, se ve Vídni vypracoval až do pozice neméně obratného obchodníka, jenž se nebál investovat do cenných papírů, různých nemovitostí, podnikatelských záměrů v zemědělství a v neposlední řadě i do plzeňského pivovaru. Z pestré palety nejrůznějších zájmů mu k srdci nepřirostl snad jediný – zájem o věci čistě technického charakteru. Přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu se v případě Škodových naplnilo z té podstatnější stránky. Syn Emil po něm zdědil genový fond jako stvořený k podnikání a příklad otce úspěšného v lékařství, politice i v ekonomických otázkách jej zavazoval. Jedině to zaměření na techniku sledoval jeho otec z počátku s ohromnými rozpaky a otevřeně si nepřál, aby se synátor věnoval právě strojírenské výrobě. A ta se naopak zamlouvala Emilovi…

Pozitivní vliv strýce Josefa
A jak že si počínal ten druhý z doktorských bratrů Škodů? V samotném prvopočátku Josef Škoda následoval po vyšlapaných cestičkách svého bratra Františka, přestože si pro něj jeho rodiče vysnili kariéru společensky snad ještě prestižnější, kariéru kněze. Tak jako František i on dokončil plzeňské gymnázium, rovněž odešel pěšky do Vídně a stejně tak tam získal titul doktora medicíny. A přesto tu byl nebetyčný rozdíl! Spočíval hlavně v tom, že jej během studií podporoval už finančně zajištěný starší bratr. Ten mu nezištně posílal prostředky na studium a na živobytí už z Plzně, když sám vídeňská studia před tím dokončil. Při troše kázně, koncentrace a píle už nemohl být pro vděčného bratra takový problém dostudovat.

MUDr. Josef Škoda se v rodném městě po absolutoriu zdržel jen krátce, protože jej to táhlo zpět do Vídně, kde si vyhlédl zajímavou práci v ústavu soudního lékařství. Díky znalostem svého oboru a nepochybně i osobnímu šarmu důvěryhodného odborníka začal léčit pacienty z těch nejvyšších vrstev, mezi nimiž nechyběli ani příslušníci habsburské nebo ruské císařské rodiny. Obraceli se na něj i finanční magnáti, například z okruhu rodiny bankéře Rotschilda. Zkrátka Josef, jenž si ještě nedávno ani nemohl dovolit zaplatit cestu z Plzně do místa svých studií a musel šlapat pěšky, se zařadil mezi nejvíce obletovanou vídeňskou smetánku. Od toho se odvíjely i příslušné honoráře, protože bohatí Vídeňané, jimž léčil převážně choroby plicní a srdeční, dokázali za svoje zdraví rozhazovačně utrácet a svoje obětavé pány doktory si jenom hýčkali, zvlášť když jim dokázali od nepříjemných nemocí ulevit. Josef Škoda se do politiky nemíchal tak jako starší František, ale o to víc se mohl soustředit na svoji lékařskou odbornost.

Pro začínajícího podnikatele Emila to přišlo jako dar z nebes
Peníze už k tomu Josefovi přicházely jaksi samozřejmě a samo sebou. Teď už oba dva bratři vnímali filosofii života z různých pozic, i když se oběma společensky i finančně dařilo náramně. Na rozdíl od svého bratra mladší Josef Škoda věřil v budoucnost technického pokroku a ze záměrů synovce Emila vybudovat vlastní strojírenský podnik byl natolik nadšený, že do něj neváhal investovat vlastní prostředky podobně, jako před tím dokázal investovat i do výstavby železnic. Až takové laskavé vstřícnosti se Emil od vlastního táty věru nedočkal. To teprve strýc pochopil, jakým způsobem má ambiciózního Emila podporovat.

Josef Škoda zůstal až do své smrti svobodným mládencem, což možná paradoxně ještě více posílilo vztah k talentovanému synovci, a hlavně ochotu mu finančně pomáhat i v době, kdy to Emil nejvíce potřeboval… Nezbytné peněžní injekce poskytl nejen jemu, ale i například plzeňskému chudobinci, protože jako každý správný mecenáš disponoval kromě dostatečného množství volných finančních prostředků i nezbytným charitativním cítěním a zapálením ve své duši. Bez takového zápalu se mecenášství prostě praktikovat nedá.

Svými technickými a manažerskými schopnostmi by Emil Škoda určitě vybudoval gigantický strojírenský podnik i bez přispění otce a strýce, ale rozhodně by měl tu klopotnou cestu ještě o něco víc trnitější…


Zdroje:
Emil Škoda, Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]
Dějiny Plzně II, od roku 1788 do roku 1918. Plzeň: Západočeské nakladatelství v Plzni, 1967