Článek
Pohřebnictví jako speciální disciplína
Krematorium Ústředního hřbitova na Rokycanské třídě z roku 1926 i s kolumbáriem projektoval architekt spolu s Karlem Werstadtem, kterého zaměstnávalo město podobně jako Zápala na plný úvazek, jen s tím rozdílem, že měl na starosti strojní zařízení krematoria. Stavby i technologie tohoto typu jsou natolik specifické, že oba sbírali zkušenosti s kremačním provozem v západní Evropě, především v podmínkách německých a švýcarských měst ještě dříve, než se do náročného úkolu stanoveného městem vůbec pustili.
Krematoria patří mezi objekty navýsost specifické a pro někoho až příliš smutné, ale na druhé straně zákonitě přináší jejich autorům zajímavé výzvy. Zhotovitel projektu vyhlášeného pardubického krematoria Pavel Janák, architekt celonárodního významu a věhlasu, předložil Plzni také svůj vlastní projekt, s nímž ovšem, tak trochu překvapivě, proti domácí konkurenci neuspěl. Zápalovu vizi krematoria se podařilo dotáhnout do konce s jedinou podstatnou výjimkou – větší vodní plocha před hlavním vstupem podle vzoru Drážďan zůstala a jistě už navždy zůstane jenom na papíře. A hlavní důvod: nedostatek vody, už tehdy. Pohled na kremační objekt přes vodní plochu měl být hlavním lákadlem a podstatnou architektonickou atrakcí. Celkovému dojmu z přístupu na hřbitov i ke krematoriu jistě uškodilo rozšíření Rokycanské třídy, jenomže se jedná o tak důležitý silniční a nyní už dálniční přivaděč do města směrem od Prahy, že nemohl zůstat na úrovni staré historické cesty, kterou kdysi „nalajnovali“ císařští úředníci mezi Plzní a Rokycanami takřka v jedné přímce bez ohledu na terén i zástavbu.
Pohřební hosté se do smuteční síně s kremací dostávají po masivním kamenném schodišti
Česká města se začala zajímat o výstavbu krematorií hned po roce 1919, tedy po schválení zákona o pohřbívání žehem, protože v rámci Rakouska – Uherska nebyl původně takový způsob nakládání se zemřelými myslitelný. První naše krematoria vznikla v Liberci a provizorně v Praze na Olšanech. Pro umístění toho plzeňského se do hry dostalo několik variantních lokalit: u hřbitova Všech svatých na Roudné, Borský lesopark naproti hvězdicovému objektu známé věznice nebo adaptace kaple svatého Václava na Ústředním hřbitově při Rokycanské, dříve Rokycanově třídě. Poslední varianta nevyhrála, ale dodržela se alespoň poloha nového krematoria nedaleko již dříve stojící kaple. A když už tu byla zmínka o Liberci, tam si v tehdejším městě Reichenberg postavili svoje krematorium ještě za Rakouska-Uherska v roce 1917, když oficiální zákony státu kremaci ještě neumožňovaly. Není těžké uhádnout, že za odporem spalování zemřelých stála v první řadě katolická církev.
Kolumbárium je stavba se schránkami pro uložení uren s popelem zemřelých. Už ve starověkém Římě se jim říkalo columbarium = holubník, podle otvorů připomínající holubí hnízda. Takto si s ním poradil Hanuš Zápal
Ano projektu Hanuše Zápala, ale s výhradami. Jeho podíl na podobě náhrobků
Návrh dvojice Zápal + Werstadt tedy vyhrál a jeho hlavní parametry se dodržely. Veškeré technické zázemí včetně pecí se nachází v suterénu, kam se také spouští na závěr smutečního obřadu plošina s rakví. Tak jako vždy, ne každý projektu Hanuše Zápala tleskal, někteří dávali přednost řešení daleko renomovanějšího z řad našich architektů, řešení Pavla Janáka. Začal se tedy hledat kompromis, a to především na vnější podobě fasád. Proto musel architekt přistoupit k četným projekčním změnám, aby se nové krematorium oprostilo od rondokubistických a kubistických prvků, které tvůrce a guru plzeňských architektů v té době tak rád používal. Nakonec stavba vyzněla jednodušší a v profesní kariéře Zápala znamenala dost odvážný obrat k purismu, tedy k architektuře prosté zbytečných zdobných motivů.
Bývalý československý ministr školství a národní osvěty a velvyslanec v Rakousku Gustav Habrman je pochován na čestném místě uprostřed kolumbária
Kromě budovy určené k pohřbívání žehem se architekt podepsal na Ústředním hřbitově i pod několika zajímavými náhrobky. Hned vedle krematoria je umístěná hrobka šesti zastřelených chlapců z Koterovské ulice, kteří zahynuli nad plzeňským nádražím během hladových bouří v červnu válečného roku 1918, Jedno zemřelo na místě, pět zbývajících v nemocnici. Zápal vytvořil námět s šestibokou urnou, uvadlými květy a holubicí ve středu v kubistickém stylu, realizace se ujala místní, ale už za dob monarchie široko daleko známá kamenická firma Cingroš. Zápalův podpis je uveden i pod návrhem hrobky Karla Klostermanna, kde dominuje motiv stromů a keřů jeho oblíbené Šumavy, kam se plzeňský profesor německého jazyka neustále vracel ve vzpomínkách v téměř každé svojí knize. Podle Zápalova projektu je hrobka zvýrazněna dřevěným křížem, stejně tak jako kamenným balvanem s portrétem spisovatele a titulem některých jeho spisů.
Zápal navrhl i podobu hrobu spisovatele Šumavy Karla Klostermanna, který většinu svého dospělého života vyučoval na německém gymnáziu v Plzni
Hned vedle Klostermanna leží Václav Peták, původně pochovaný v roce 1917 v ozdobných arkádách hřbitova. Zápal nejdříve uvažoval umístit tento památník před domem úspěšného primátora do Křižíkových sadů, ale nakonec jej instaloval při příležitosti desetiletého výročí smrti komunálního politika sem na Ústřední hřbitov. Na první pohled náhrobek v podobě ruin antické stavby ani svůj účel neprozrazuje, zato další výzdoba dost dobře charakterizuje společenské postavení zesnulého: znak města Plzně a bronzový sokol jako připomínka primátorova členství v tělovýchovné organizaci. Na pomníku se podílel i nejznámější plzeňský sochař té doby Vojtěch Šíp. Ostatně i jeho čestný hrob stojí nedaleko odtud.
Na prvních návrzích krematoria a kolumbária pracoval Zápal ještě před vypuknutím Velké války v roce 1914, která však přípravu všech staveb u nás i jinde úplně zastavila. Plzeň se k nápadu vrátila až po legalizaci kremace v Československu a dočkalo se jí zasloužené odměny v podobě dodnes funkční stavby veřejné služby. V tomto roce 2026 dne 16. května uplyne stoleté výročí zahájení jejího provozu.
Místo odpočinku plzeňského purkmistra Václava Petáka i se znakem města v podobě antických ruin
Zdroje:
Stránky OPLZNI.EU. www.oplzni.eu [online]. [cit. 2013-11-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-20.
DOMANICKÝ, Petr. Hanuš Zápal (1885–1964) : architekt Plzeňska. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2015
BUKAČOVÁ, Irena. Hanuš Zápal. Vlastivědný sborník: čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska, 1996
Hrob plzeňského sochaře Vojtěcha Šípa, jenž se autorsky podílel i na Petákově náhrobku
