Článek
Připouštím, že některé lidi může dráždit způsob mluvy jeho krajanů z opačného konce republiky, ale sám patřím mezi ty, kterým se hovorová různorodost hodně líbí a rád ta nejrůznější nářečí poslouchám. Jen trochu lituji cizince, jinak někdy i skvěle ovládající spisovnou češtinu, jak se v tom galymatyáši slov a tónů mají vyznat. I my na Plzeňsku jsme na svoje nářečí dostatečně hrdí, i když se nám často podsouvá, že pocházíme „ze z Plzně“, ale výraz podobného typu by pravověrný obyvatel ze západních Čech z úst nikdy nevypustil. A jen tak mimochodem, nejčistší plzeňštinou se mluví ne v metropoli samotné, ale spíše směrem více na jih k Přešticku a Klatovsku.
Podle čeho nás tedy vy, čtenáři z jiných jazykových oblastí spolehlivě poznáte? Mnohé napovídá už titulek tohoto textu. V prvním pádě množného čísla rádi prodlužujeme poslední slabiku, takže výraz „Plzeňácí“ není žádný překlep, ale naše jazyková přirozenost, odposlouchaná už od prababiček a pradědečků. A když už tu byla řeč o sympatickém městečku Přeštice, tak od narození říkáváme, že směřujeme „k Přešticom, k Novákom“ a podobně. Nemějte nám za zlé, že to zrovna vašim uším možná příliš nelahodí. Podobně se nemusí někomu líbit výrazy jako „bratrovo sin, cera, děti“. Se spisovnou češtinou to nemá nic společného, nicméně se spisovnou plzeňštinou určitě. A rodina Nováků je pro nás jednoduše familie „Novákojc“.
Zvláštní oblibě se na Plzeňsku těší zájmena všeho druhu. Říkáváme: von „mi“ tam viděl, přestože nás pravidla spisovného jazyka nutí použít v tomto případě správné zájmeno mě. A co si budeme povídat, mnozí nad námi ohrnují nos, když místo výrazu tento vypustíme slovíčka typu „tuten, tuta, tuto“, A korunu všemu nasadíme při skloňování s vkládáním předložky mezi slova: „tu vot toho, tu k tomu“. Samozřejmě jsme rovněž specialisté na zdvojování, které asi jiným nevoní už vůbec – „s tu s tim“. Zní to sice zvláštně, ale sami musíte uznat, že docela hravě…
Slavnostní průvod v plzeňských okružních sadech v rámci folklorního festivalu
Také s číslovkami si plzeňština pohrává docela svébytně a nespoutaně. Vezměme si za příklad obvyklý výraz typu: oba dva. My v našem nářečí řekneme, že přišli „vobá dvá“. Místo spojení: oni trpí, umí, tak my použijeme jakési novotvary „trpějí, umnějí“. Rovněž rozkazovací uzpůsob nám umožňuje prokázat svoji originalitu. Líbí se vám výrazy: „sedňite si, to si nemislite“? A to naše pověstné zpívání? V psané formě to zní „copa tu děláš, copa je to tú“. Sice divně, ale určitě ostatnímu národu pochopitelně. Ale ta malebnost melodie: první tři hlásky tóny stoupají, na čtvrtou prudce klesnou, aby v závěru namátkově vybraného výrazu poslední opět tón vystoupal. Ostatně v každém nářečí se zpívá, třeba Pražáci by mohli na toto téma rozšafně vyprávět, o Moravácích ani nemluvě…
Abych vás nezahltil češtinou ze západních Čech až příliš, tak nakonec jen několik fajnových lahůdek. V titulku použité slovo „fšickí“ už znáte, ale podobných výrazů je víc: „naší klucí, vo ňom, pomalejš“. Naši předci dokázali vymyslet slova docela nová a jinde málo používaná. Nůžkám říkáme „nožíky“, bramboráku „vošouch“, slovesu rozsvítit „roužnout“, unavit se znamená „uvondat“, půjčovat „poučet“. Požádám-li někde, aby „nastevřeli okno“, většinou pochopí, že jej mají pootevřít. Ale poprosit hostitele, aby nastevřeli pivo, to už je jiná liga. Nevím, nevím, to možná ani leckterý Plzeňák nepochopí. Jednoduše jej mají začít otevírat.
Ukázky toho, jak mezi sebou mluvíme v čistě neformální konverzaci, oproštěni od všeho naučeného ve školních lavicích, ani nemohou být v tak krátkém textu vyčerpávající. Ten měl jen naznačit, že také západočeská oblast má právo na svůj samostatný jazyk, na svoji laskavou a milou plzeňštinu…
Zdroje:
Jan Hajšman: Plzeňsko-český slovník. Pročpa tudlecto říkáme? – 1.vydání 2017, rozšířené 2. vydání 2022
Klára Jaklová, Martin Kozák: Plzeňsko-český slovník. vydání 2016
