Článek
Zpočátku v něm přebývali mniši z mateřského kláštera v Ebrachu. Už počátkem patnáctého století vlastnil sto obcí a tři městečka, když se díky těžbě zlata a stříbra záhy vypracoval mezi naše nejbohatší kláštery. Definitivní tečku za dříve slavnou minulostí bohaté duchovní instituce učinil husitský vůdce Mikuláš z Husi, který nazýval blízkou Zelenou Horu, evidentně inspirován biblickými texty, horou Olivetskou. Ten vyplenil cisterciácký areál takovým způsobem, že se jej už nikdy nikdo neodvážil obnovit znovu. Někteří mniši ještě po řádění husitů v klášterních ruinách přežívali, ale časem jeho zdi posloužily k zakládání nových domů a vzniku vesnice s pozdějším názvem Klášter, která opravdový klášter řeholníků nahradila.
Co tu stálo dříve, klášter, nebo městečko?
Není přesně jasné, jestli vznikl dřív Klášter nebo nedaleká osada v jeho okolí na opačném konci kopce Zelená Hora. Přesněji řešeno se jednalo o osady dvě – jedna s názvem Pomuk a druhá jménem Přesanice. Obě se později sloučily pod společným pojmem Nepomuk, jak jej známe už v dnešní době. Jisté je, že jej Václav IV. povýšil v roce 1413 na městečko a že potom patřil spolu se Zelenou Horou Švamberkům, po nich Martinicům a ještě později Coloredo–Mansfeldům i jiným. Podle romanticky laděné legendy pochází jméno od výrazu „pomukávání“ nebo „mukání“ (německy mucken). Mniši v klášteře prý nesměli při práci mluvit, a tak se mezi sebou dorozumívali zvuky podobnými smyslu tohoto výrazu. A aby toho nebylo málo, když se osadě, vytvářející hospodářské zázemí mnichů, říkalo Pomuk, jak jinak nazvat vlastní Klášter, když ne „ne Pomuk“.
Původní Přesanice najdete u silnice směrem na Plzeň tam, kde se dochovala vůbec nejstarší stavba města - bazilika svatého Jakuba Většího, založená ve stejné době jako cisterciácký klášter. Kolem baziliky až k ohradní zdi býval hřbitov a za ním se dochoval parčík se zbytky nepomucké šibenice. Po zrušení svatostánku v roce 1786 jej nečekal osud zrovna důstojný a z památky prvořadého významu časem vytvořili sýpku a docela banální sklad. V sousedství svatého Jakuba vznikla v roce 1748 podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera impozantní budova arciděkanství se slunečními hodinami na nároží.
Chrám svatého Jana Nepomuckého, na jehož místě podle legendy stál rodný domek světce
Po stopách svatojánského kultu i jiných místních osobností
Stejný architekt stál i za výstavbou památky v městečku ze všech nejvýznamnější – kostela svatého Jana Nepomuckého, jenž vyrostl v místech, kde se podle legendy celosvětově nejznámější český světec narodil. Jeho socha na hlavním náměstí byla odhalena v roce 1993 na památku šesti set let od umučení národního hrdiny. To on je hlavním magnetem pro návštěvu turistů ve městě a předmětem hrdosti jeho obyvatel. Expozice věnovaná „Johánkovi z Pomuku“ dominuje i muzeu v budově bývalé piaristické koleje na náměstí a jeho duch pochopitelně prostupuje celým širokým okolím. Narodil se někdy po roce 1340 v rodině nepomuckého rychtáře a dotáhl to až na vysoké posty notářské i církevní, především jako generální vikář pražské diecéze. Na nešťastnou oběť násilí krále Václava IV. si vzpomněli jezuité až v 17.století, když potřebovali nahradit kult Jana Husa nějakou jinou osobností a nebýt mučedníka svrženého z Karlova mostu, nepochybně by si z bohatých stránek české historie vybrali někoho jiného. Jméno rodáka z Nepomuku však zabralo nejen u nás, ale i daleko od našich hranic. Nejčastěji stojí u mostů či někde jinde u vody jako patron všech profesí souvisejících s vodním živlem.
Kromě nejslavnějšího rodáka světce má Nepomuk i řadu jiných osobností, ovšem už pozemského a často jen regionálního charakteru. Na rodném domě malíře Augustina Němejce byla umístěna v roce 2011 pamětní deska s bronzovou bustou. Neexistuje lepší důkaz, jak moc si rodné město autora opony plzeňského Velkého divadla považuje, než fakt, že svoje hlavní historické náměstí pojmenovalo právě po něm. Piaristická kolej na horní straně náměstí Augustina Němejce posílila vzdělanost malého sídla a přivedla sem i řadu pozoruhodných osobností. Jako rektor tu například působil i kněz Josef Ondřej Liboslav Rettig, syn autorky naší nejslavnější kuchařky Dobromily Rettigové, přírodovědec a meteorolog, který je na zdejším hřbitově dokonce pochován. Slavné návštěvníky zažilo město také díky známé „staré zelenohorské poště“, která fungovala v létech 1708 až 1843 jako dědičná poštovní stanice s možností přespání a která patří k nejromantičtějším objektům města.
Pamětní deska připomínající místo narození našeho nejpopulárnějšího svatého
Zelená Hora, rukopis a Švandrlíkovi Černí baroni
Zámek vysoko nad Nepomukem jako jeho nejvýraznější dominanta vznikl z původního hradu a ten zase z kostela, který na vrcholu malebného kopce postavili cisterciáci z kláštera pod ním. Přesný rozsah opevnění z dob, kdy tu Mikuláš z Husi zřídil svoje husitské centrum s názvem Olivetská hora, není znám, ale stejně vše zničil nepřátelský Bohuslav Švamberk už v roce 1420. A jako odplatu za to husité klášter vypálili. Jedni z pozdějších majitelů Šternberkové zde založili pověstnou Zelenohorskou jednotu – koalici proti Jiřímu z Poděbrad. Za těchto majitelů se jejich hrad přestavěl v roce 1695 na barokní zámek s arkádami a stavba tak získala přibližně současnou podobu.
Další majitele z řad šlechtických kruhů vystřídali v roce 1931 manželé Plavcovi. Po nich už se zámek dlouhou dobu neprodával ani nekupoval, ale přebíral do užívání podle momentální politické situace. Během okupace přišli Němci, po ní Američané a od roku 1948 naše armáda s nechvalně známými Pomocně technickými prapory, označované zkratkou PTP. Ani se není co divit, že se až na nepatrné výjimky nezachovaly žádné části původního zámeckého interiéru a freskové výmalby. Kromě vlastního zámku se stovkou místností zahrnuje areál také barokní sýpku, dvůr s pivovarem a konírnou, kostel Nanebevzetí Panny Marie a jiné stavby. Kostel vznikl na místě původního svatostánku nazvaného podle svatého Vojtěcha, který se jako světec vždy těšil na Nepomucku neobyčejné popularitě a podle legendy stanul i na skále vystupující z podlahy zelenohorského kostela v roce 977.
Mediální slávu, z hlediska národních dějin už takřka nesmrtelnou, však zajistil zámku až nález čtyř pergamenových listů v roce 1817 – obrozenecká bomba, o níž se u nás učí už školáci na nejnižších stupních vzdělávání. Údajný text z devátého století tu objevil v zámeckém archivu Václav Hanka, což se stalo krátce po jiném Královéhradeckém rukopisu ze Dvora Králové nad Labem. Oba spisy pak způsobily takovou euforii, vlnu kulturního rozmachu a národní hrdosti, že po pravdě řečeno ani nevadilo jejich téměř stoprocentně dokázané falzifikátorství. Nakonec o to nejpravděpodobnějším autorům zelenohorského podvrhu Václavu Hankovi, Josefu Lindovi a jejich spřátelenému malíři ve skutečnosti šlo nejvíc – dodat podlomenému národu patřičné sebevědomí. I když při tom použili metodu ne na hraně, ale už za hranou tolerované morálky.
Jeden z nemnoha pomocně technických praporů československé armády, ovšem díky Miloslavu Švandrlíkovi ten nejslavnější, se podepsal pod poválečnou historií zámku nad Nepomukem v dobrém i ve zlém. Zásluhou filmového zpracování Černých baronů se příznivci „pétépáckého“ humoru jednak skvěle pobaví, a ještě si k tomu mohou vychutnat scény přímo z autentického prostředí zelenohorského zámku. Jinde by se snad film podobného ražení ani natočit nedal. Méně úsměvné dědictví tu zanechala armáda z hlediska technického stavu areálu, ostatně to platí pro všechny památky, s nimiž kdy měla něco do činění. Zelená Hora dopadla z pohledu devastace u nás pomalu nejhůře ze všech, snad i díky specifickému druhu „zbraní“ zdejších jednotek a morálnímu profilu osob, kteří byli za udržování cenných architektonických kulis zodpovědní.
V Nepomuku žije pouhých tři a půl tisíce obyvatel, ale historická hodnota města je neocenitelná. Kdo z vás to město ještě nenavštívil, tak určitě doporučujeme.
Pozůstatky cisterciáckého kláštera v obci zvané Klášter se zámkem Zelená Hora v pozadí
Zdroje:
Dějiny Nepomucka. Karel Baroch, Nepomuk 1992
Historie a kulturní dědictví Nepomucka. Pavel Kroupa a kolektiv, Nepomuk 2013
