Rudolfův dvořan Harant - umělec, návštěvník Jeruzaléma i popravený rebel

Bezstarostné mládí na hradě Klenová na Klatovsku
Když jeho otec Jiří zakoupil v polovině šestnáctého staletí už tehdy historický hrad Klenová a začal jej přestavovat, měl jeho rod s Polžicemi a Bezdružicemi společné jen jméno, protože fyzicky obě sídla u dnešních Konstantinových Lázní předkové prodali zhruba o dvě staletí dříve. Z několika manželství otce, jinak také krajského hejtmana, bylo nejpodstatnější to poslední s Marianou z Janovic, z tvrze nacházející se v městečku pod samotnou Klenovou. O jednadvacet let mladší, a proto i poměrně plodná manželka, porodila svému muži, zřejmě také na Klenové, jako prvního Kryštofa v roce 1564. A po něm ještě dalších šest dětí, takže se měla rodina, čítající ještě sedm jiných dětí z prvního manželství pana Jiřího, dozajista co ohánět. Hrdý otec tu záplavu hladových krků stíhal ekonomicky docela slušně zabezpečit. Spadal do kategorie tzv. nižší šlechty. Do té vyšší, tedy do panského stavu, byl za své zásluhy povýšen až jeho syn Kryštof.

Historicky vzato se nikdy nepotvrdilo úplně stoprocentně, že prvorozený syn navštěvoval městskou školu v nedaleké Plzni, ale ta se všeobecně těšila vynikající pověsti, a tak je to dost pravděpodobné. Spekuluje se, že Kryštofovo vynikající vzdělání vzešlo z kombinace navštěvování plzeňského zařízení a k tomu ještě zámecké školy přímo na Klenové. Domácí vzdělávání vyšších vrstev té doby bývalo docela běžnou záležitostí. To zajišťovali dostatečně movití šlechtici tak, že angažovali kvalitního pedagoga, zpravidla absolventa vysokého učení v Praze, a vzdělávací skupinu potom vytvořili z vlastních dětí a další talentované mládeže z okolí svého sídla. Když bylo vzdělávání ukončeno, taková zámecká škola pro nedostatek dalších žáků zpravidla zanikla.

Odrazový můstek ke kariéře – tyrolský zámek Ambras u Innsbrucku
Svoji závratnou kariéru zahájil mladý Kryštof přímo impozantně, když jej jako dvanáctiletého vyslali na vychování na dvůr do Innsbrucku, kde jej arcivévoda Ferdinand Tyrolský jmenoval svým osobním pážetem. Arcivévoda léta oficiálně zastupoval v Čechách samotného císaře, takže sympatie k mládeži z řad české aristokracie mu nebyla docela cizí. Změna prostředí z poměrně konzervativních Čech do sídla nekonvenčního příslušníka habsburského rodu v horách pod Alpami měla na citlivého mladíčka Haranta tak blahodárný vliv, že v něm probudila určitý umělecký talent, nejdříve nasměrovaný k hudbě a později k poezii.

V Tyrolsku začal Kryštof komponovat a tři jeho kompletní skladby se dokonce zachovaly. Jak se mohlo přihodit, že se ještě nedospělý hošík z Plzeňska najednou ocitne na dvoře vysoce postaveného příslušníka habsburského rodu v jeho rezidenci Ambras na skále nad řekou Inn pár kilometrů od Innsbrucku? Podle všeho i to bylo součástí výchovného plánu otce – hejtmana, k němuž mu dopomohl přímluvou někdo z vlivných známých. V rozkošném sídle typu antické římské vily na strmém svahu Alp dozrál Kryštof v opravdovou renesanční osobnost a po osmiletém pobytu ve šťastné rodině arcivévody a jeho ženy se měl již postavit na vlastní nohy.

Cesta na konec světa a její popis v knižním bestseleru
Propadl vášni k cestování. Nejvíc se Kryštof proslavil návštěvou míst, o nichž tehdy většina běžných vzdělanějších Evropanů jen čítávala, anebo ještě v častějších případech o nich neměla ani nejmenší tušení. Spolu se svým přítelem a bratrem své zesnulé manželky Heřmanem Černínem z Chudenic podnikli exotickou cestu. Nejdříve do Benátek a odtud lodí na Krétu, přes Kypr a ještě dále do Egypta a Palestiny, cestu zjevně inspirovanou touhou po poznání míst popisovaných v biblických textech. Oba dobrodruzi vyrazili od Plzně, v níž se Harant rozloučil se švagrovou a dětmi, na cestu dál přes Šumavu a Bavorsko. To bylo v březnu roku 1598. Samozřejmě si nemohl nechat ujít návštěvu Innsbrucku a po zdolání Brennerského průsmyku a Brixenu i své favorizované město Benátky, kam se i později rád vracel.

Za nepsaný vrcholný bod svého společného putování oba považovali dva týdny strávené v Jeruzalémě, kde byli pasováni na rytíře Božího hrobu. Zrovna tohoto momentu si mladí šlechtici cenili ze všeho nejvíc a dost je mrzelo, že po návratu této poctě až zas tak velkou pozornost nikdo nevěnoval. V Čechách tak exotickou „banalitu“ nebral nikdo opravdu vážně. Je pravda, že i nyní po staletích padá na cestovatele z jakéhokoliv koutu světa v Jeruzalémě, Palestině a v izraelském prostoru vůbec jakýsi povznášející pocit, že tady se zrodila tři světová náboženství a že vše je tu jaksi božsky posvátné. Nejde o krásu krajiny ani do ní zasazených staveb, jde o pocit nadpozemského. Jak se asi s tímto fenoménem vyrovnávali poutníci z dob Harantových?

Cestopis posloužil pro představení na císařském dvoře
O svojí cestě napsal cestopis, odborníky ceněný jako jeden z nejkvalitnějších textů tohoto typu své doby. A okamžitě pojal nápad ukázat svoji nevšední knihu samotnému císaři. A synkovi hejtmana Plzeňského kraje a zároveň císařského rady Jiřího z váženého a starobylého rodu se stříbrným kohoutem ve znaku se záměr dokonale povedl. Kryštof, tedy Christophorus nebo také Christov, jak mu cizími jazyky říkávali, si dokázal zařídit císařskou audienci v době, kdy Rudolf II. pobýval v Plzni a chránil se tu před morovou ranou, ohrožující toho času jeho sídelní město Prahu. Císař jej přijal, ocenil inteligenci odvážného cestovatele a skutečně jej přijal ke svému dvoru, což byl samozřejmě skrytý cíl celého snažení.

Na západní straně plzeňského náměstí Republiky mezi dnešní Prešovskou a Riegrovou ulicí stával dříve objekt, označovaný svého času jako dům Feyerfeilův, kde původně provozoval svůj velice výdělečný obchod měšťan jménem Drahokoupil. I tento obchodník si vybojoval v historii města svou zaslouženou pozici, ale věhlasem se ani v nejmenším nemůže rovnat návštěvníkovi jména zvučnějšího. Právě během plzeňského azylu Rudolfa II. v něm totiž zřejmě přebýval císařův dvořan Kryštof Harant, šlechtic pozoruhodného osudu a jeden z českých pánů, jejichž život ukončil po bělohorské bitvě kat Jan Mydlář na Staroměstském náměstí.

Slavný dům sousedí na západní frontě náměstí s rohovým objektem U Zlaté lodě (nebo také U zlaté lodi), naproti němuž na opačné straně Riegrovy ulice stojí nejnovější a zároveň nejvíce diskutovaný ze všech objektů na náměstí – hotel Central. Západočeský šlechtic Kryštof Harant prožil svůj dobrodružný život po světě různě, ale jeho osud spojuje s plzeňským náměstím nejen osoba císaře Rudolfa, ale především mladistvá léta, protože právě tady mu podle všeho městská škola poskytla první základy vzdělání, jež se mu potom v životě mockrát hodily.

Zdroje:
Petr Mazný a kolektiv, Plzeň krok za krokem, vyd. Starý most, 2015.
Marie Koldinská, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004