Článek
Tvrdil, že svatý Štěpán v sobě ukrývá ten nejkrásnější a nejposvátnější interiér na celé planetě. S přimhouřením oka nad kategoričností umělce s právem místního patriota trochu přehánět však připusťme, že na tom tvrzení může být nemalé zrnko pravdy.
Založení svatoštěpánské tradice
I všechny předcházející stavby na místě nejposvátnějšího vídeňského klenotu přispěly k faktu, že skutečné srdce toho složitého městského organismu hlavního rakouského města tepe právě tady. Z původně pohanské a potom římské sakrální stavbičky v lokalitě dnešního chrámu vyrostl předrománský kostel, tehdy ještě podřízený pasovskému biskupství. Magickou hodnotu daného místa snad nejlépe pochopil habsburský panovník Rudolf IV. zvaný Zakladatel (der Stifter), jenž položením základního kamene už opravdové svatoštěpánské katedrály zahájil její gotickou přestavbu a pokračoval tak v novodobější tradici jejího dalšího vývoje. U zrodu rakouské národní chlouby číslo jedna stál právě on. Pro tehdy už sídelní město Vídeň také založil v roce 1365 univerzitu, a to ne jen ledajakou - nejstarší v německy mluvících zemích. To všechno stihl vykonat s mladistvým elánem a energií, přestože mu osud vyměřil krutou daň: dožít se pouhých dvaceti šesti let. Nakonec jej v milovaném Štěpánovi, kterého sám pomáhal zakládat, s poctou pochovali.
A stihl toho v kratičkém životě ještě víc. Jako současník římského císaře a českého krále Karla IV. s ním podepsal dynastickou dohodu, že pokud by jeden z rodů Habsburků nebo Lucemburků měl vymřít, převezme ta přeživší dynastie vládu v zemích obou dvou najednou. Předvídal s pozoruhodnou intuicí. K takové situaci o pár generací později skutečně došlo, to když se po smrti ryšavého Zikmunda Lucemburského dostala na český trůn v roce 1526 dynastie od vídeňského Dunaje.
Štěpán se tak stal díky zasvěcení chrámu hlavním vídeňským světcem. Protože se na nedalekém náměstíčku čile obchodovalo s koňmi, ujal se pro tento prostor u nového svatostánku název Alter Rossmarkt – Starý koňský trh. Velké hlavní náměstí dnes kolem dómu známe – jak jinak - jako Štěpánské, ale samotný prostor je o mnoho let starší než vlastní chrám. Postavili si tu svůj hřbitov ve 4. století už Římané a vlastně se tu pohřbívalo ještě docela nedávno - před pouhými několika stovkami let. V té době se Vídeň jmenovala Vindobona a oblast Stephansdomu ležela mimo římské město.
Hlavní stanoviště drožek a kočárů před nejvýznamnějším chrámem ve městě
Čím je „Dóm“ tak unikátní?
Z těch úplně nejstarších románských částí se zachovaly jen fragmenty Obří brány a Jižní Pohanské věže nedaleko od hlavního vstupu. Současná podoba a tím i dojem z velkolepé gotické katedrály se vytvářela až pozdější přístavbou z dob, kdy se měla kapitula zřetelným způsobem distancovat od církevní závislosti na Pasovu. Na gotické přestavbě se podílel hlavní stavitel a architekt, ve svém jméně nijak neskrývající českou stopu - Petr z Prachatic. Nejviditelnější Jižní věž nazývají místní důvěrně „Steffl“, což je dialektická zdrobnělina, něco jako Štěpánek. Ta se svými 134 metry výšky a při tom pouhopouhých 3,5 metru hlubokými, lépe řečeno mělkými základy, prakticky ovládá celé vídeňské centrum a samozřejmě o hodně převyšuje tu druhou a starší Pohanskou věž.
Fiakry se staly symbolem Vídně a její důležitou turistickou atrakcí
Gotická Jižní věž tak po celá století tvořila nejen optický a zdaleka viditelný střed dunajské metropole, ale i celý symbolický střed mnohonárodnostní monarchie, protože až do devatenáctého století hrála roli nulového bodu vzdáleností vytyčovacího topografického systému říše. Je přístupná pouze po schodech a mimo jiné dříve sloužila pro zavěšení největšího ze všech svatoštěpánských zvonů se sympaticky znějícím názvem „Pummerin“. Ten odkazuje na sloveso bubnovat, tlouci nebo na výraz mohutného zvuku zvonu. Dnes už tam visí nový odlitý ze starých zbytků toho původního. Špička věže, nejvyšší bod centrální Vídně, zřetelně naznačuje, komu to tady vše po staletí patřilo a kdo tu býval pánem – jehlanová koruna zakončená křížem je na samém vrcholku k vidění dosud.
Pohnuté dějiny svatostánku se podepsaly na zvonu Pummerin paradoxním způsobem. Zvonaři jej ulili v roce 1711 a pomohli si k tomu i ukořistěnými tureckými kanony. Během nešťastného požáru v roce 1945 se propadl věží až na zem a volným pádem se pochopitelně roztříštil. Poválečný Pummerin, se svou 21 tunou hmotnosti druhý největší kostelní zvon na starém kontinentu, pro jistotu instalovali v Severní věži. V kategorii volně zavěšených mu patří dokonce první příčka. Jako většina gotických kostelů míval Štěpán zvonů více. Třeba ten se sympaticky znějícím jménem (i když, jak pro koho) „Bieringerin“ oznamoval vídeňským hostinským dobu, kdy je třeba ukončit čepování piva. Jiný zvon „Feuerin“ zase posloužil při ohlašování požárů.
Detaily chrámových věží
Pro každou gotickou katedrálu se v období klasických počátků slušelo postavit dvě stejně vysoké symetrické věže, jenže: než se stačil takový záměr uskutečnit, vystřídaly uměleckou vášeň pro symetrii naopak názory zcela opačné, ty opěvující asymetrii. A na takovou změnu rádi slyšeli všichni strážci pokladen a finančních zdrojů. Bez druhé věže se dalo ušetřit. Takže Štěpán nepředstavuje v tomto ohledu nic výjimečného. Severní věž se nikdy nedokončila a důsledky středověkého provizória jsou tu k vidění dodnes.
Dunajská metropole má přirozeně podobných magnetů pro návštěvníky více, ale ke svatému Štěpánovi musí zamířit každý, ať už přijel ze sousedního státu nebo z druhé strany oceánu. Bez něj by Vídeň nebyla Vídní.
Zdroje
BLED, Jean-Paul. Wien. Residenz, Metropole, Hauptstadt. Wien: Böhlau, 2002
CZEIKE, Felix. Historisches Lexikon der Stadt Wien. 2. vyd. Wien: Kremayr & Scheriau / Orac, 2004
Celkový pohled na chrám svatého Štěpána
