Článek
Dnes ráno mě napadlo, že bych mohla pozvat na kávu moji kmotru Věrku. Už jsme se dlouho neviděly. Poseděly bychom, popovídaly si o tom, co je nového, zasmály se jako dřív. Ale když jsem jí zavolala, ozvalo se do telefonu to, co už znám téměř nazpaměť:
„Vendulko, já bych strašně ráda, ale musím jet rodičům nakoupit a pak vyzvednout babičku od tety. Promiň, snad někdy jindy…“
Tohle už jsem od ní slyšela mockrát. A pokaždé vím, že to nejsou výmluvy. Věrka zkrátka nemá čas. Nikdy ho neměla. A nejspíš už mít nebude.
Je to tak odjakživa. Už jako mladá dívka nemohla jen tak vyrazit ven, jít s kamarádkami na diskotéku nebo do kina. Zatímco moje mamka jako její nejlepší kamarádka na střední škole si užívala taneční, rande a bezstarostné mládí, Věrka musela být doma. Pomáhat, uklízet, starat se. A časem se z povinnosti stala rutina. A z rutiny život.
Jenže nic se nezměnilo ani po třiceti letech. Její rodiče zestárli, jsou nemocní. A doma je ještě osmdesátiletá babička s pokročilou demencí, kterou nelze nechat ani chvíli samotnou. Věrka se tak stala nejen dcerou a hospodyní, ale i pečovatelkou na plný úvazek. Přes den pracuje ve fabrice, po večerech vaří, uklízí, převléká, podává léky. A místo vděku? Jen výčitky. Jen stížnosti, že něco není podle představ. Žádné „děkujeme, že se obětuješ“. Jen další a další úkoly.
Mnohokrát jsem jí říkala, ať požádají o umístění babičky do domova důchodců. Ať myslí konečně i na sebe. Ať si dá alespoň kousek života zpátky. Ale ona vždycky jen pokrčí rameny.
„Teď to nejde…“
A já slyším ten tichý smutek mezi slovy. Tu unavenou rezignaci.
Člověk by si pomyslel, že třeba byla jedináček. Ale nebyla. Má staršího bratra. Ten si žije svůj život. Ráno si přispí, nikdo po něm nic nechce. Postavil si dům, oženil se, má děti. A Věrka? Věrka se stala pilířem rodiny, který nikdo nevidí, dokud se nezačne bortit.
A přitom ona vždycky měla sny. Bavila ji chemie, chtěla studovat, objevovat, možná se jednou stát učitelkou nebo laborantkou. Chtěla dům na kraji města, zahrádku, klid a vlastní rodinu. Toužila po obyčejném štěstí po muži, který by ji držel za ruku, po dítěti, které by jí říkalo „mami“. Ale nikdy k tomu nebyl čas. Pořád se čekalo na vhodnou chvíli. A ta nikdy nepřišla.
Místo toho zůstala v tom starém domě, který na ni rodiče přepsali. Jako kdyby ten dům měl být odměnou za ztracené roky. Jenže ona nežije. Jen přežívá. A čím dál víc se ztrácí sama sobě. Hubne, klopí oči, mluví potichu. Jako by se chtěla zmenšit. Nezabírat moc místa. Nevyrušovat.
A já se dívám, jak mizí před očima. A bojím se, že pokud si sama neřekne „dost“, nikdo to za ni nikdy neudělá. A že až jednou ten dům ztichne, až jednou opravdu zůstane sama, bude pozdě.
Protože život, který prožila, nebyl její. Byl všech ostatních. Jen ne její.
