Článek
Tahle situace se stala v jedné nejmenované luxusní lázeňské restauraci minulý rok při zahájení hlavní letní sezóny. Jako každý rok, i tentokrát se konaly obrovské oslavy, na které přijeli známí hosté, majitelé a sponzoři. Jídlo a pití, kromě čepovaného, bylo podáváno formou rautu a jednorázového vstupného, které bylo předem zaplacené.
Abyste si to lépe představili, restaurace byla obrovská, měla přibližně 180 míst k sezení. Obvykle na směně pracujeme ve dvou, ale já jsem musela ten den přijít jako posila, takže jsme byly tři. V praxi to znamená, že jedna z nás hlídá a doplňuje raut, druhá čepuje, sbírá nádobí a doplňuje ho. V běžné dny nebývá plná obsazenost (přibližně do 70 lidí).
Kuchaři a všichni zaměstnanci byli v práci už brzy ráno, aby bylo všechno perfektní. Nikde nesměla být jediná chyba. Všech deset kuchařů se honilo v kuchyni, cukrářky zdobily poslední detaily na dortech, zahradnice zdobily interiér, my, servírky, jsme leštily sklo a příbory na stoly a uklízečky tepovaly koberce… Prostě spousta lidí se už od rána pořádně nadřela kvůli slavnostnímu zahájení.
Jídlo na rautech vypadalo fantasticky. Všechno bylo krásně nazdobené zvlášť masa, omáčky, přílohy, saláty, polévky, ovoce a různé sladké pokrmy od cukroví až po dorty.
I když jsme všechny přípravy stihly, dalo nám to zabrat. Byli jsme všichni unavení a uhonění, a ve 12:00 se mělo oficiálně otevřít pro hosty. Bylo nám řečeno, že přijde přibližně 130 hostů a někteří si to mohou na recepci ještě dokoupit.
Nekonečný příliv hostů
Sotva jsem si lokla vody, už na minutu přesně začali přicházet hosté a hrnuli se k rautu, někteří nás ani nepozdravili. No nic, člověk si zachová profesionalitu, na všechny se bez rozdílu usmívá a dělá svou práci. Na všechno dohlížela z povzdálí vedoucí.
Člověk chodil furt tam a zpátky, tam a zpátky. Samozřejmě, že každý chtěl načepovat pivo, když teklo proudem. To jsme ale ještě netušily, kolik lidí tam nemělo co dělat.
Už se mi podlamovaly nohy, připadalo mi to nekonečné. Přišlo nám to divné, lidé pořád chodili, počítaly jsme s tím, že ve čtyři hodiny odpoledne už většina odejde. Jelikož jsme byly na place jen tři, nikdo neměl čas ty lidi počítat, ani jsme neměly ponětí, kolik lidí vlastně přišlo. Neměly jsme ani seznam hostů, takže se to nedalo uhlídat. Každá z nás byla ráda, že si hlídá alespoň své stoly. A ptát se, jestli to mají zaplacené, bylo nezdvořilé, protože mezi hosty byli i majitelé, různí ředitelé a lékaři/primáři.
,,My nic neplatili, jen jsme se přidali!”
Když jsem zrovna odklízela nádobí u jednoho stolu, skupina chlapů se mě zeptala, jestli můžou zaplatit za alkohol. Slušně jsem jim vysvětlila, že je to v ceně vstupného. A oni na to, že nic neplatili, že se šli jen podívat, co se to tady děje, a když viděli to jídlo, tak se přidali. (Všude před restaurací bylo milion informačních cedulí o akci.)
V tu chvíli mi to došlo a běžela jsem za vedoucí. Všechno jsem jí vysvětlila, že vlastně nemáme jak ani čas uhlídat, kdo do restaurace patří a kdo ne. Přišlo za ráz hodně lidí, někteří odešli a pak se ještě vrátili na druhé kolo, takže z toho byl úplný chaos. Vedoucí někam odběhla a pak se vrátila s tím, že jí ředitel zapomněl říct, že zaplacený host bude mít na ruce zlatý náramek.
Pozdě na záchranu
Já bych přísahala, že jsem na nikom zlatý náramek během toho chaosu vůbec neviděla. Už bylo šest hodin a kontrolovat to už nemělo smysl. Rauty byly úplně prázdné a za barem nezbylo už vůbec nic a hosté se pomalu vypařovali. Začali jsme uklízet všechny stoly, převlékali jsme je do čistých ubrusů a skleničky s příbory jsme mohly leštit a skládat znovu.
Druhý den jsem naštěstí do práce nemusela. Úplně jsem litovala ty dvě kolegyně, byly úplně zničené, protože se domů vrátily až v deset hodin večer a vstávaly v pět na další směnu.
Co jsem potom slyšela, tak z toho měla vedoucí velký malér, protože se toho snědlo a vypilo o hodně víc, než byla tržba. Jako kdyby u nás bylo přes 300 lidí. I když jsme se nadřely jako koně, nemohly jsme za to dostat ani prémie, protože jsme byly v takovém mínusu.
No, byla to komedie a já už tam naštěstí nepracuju.
