Článek
Celé měsíce jsem Lindu znala jen z vyprávění. Věděla jsem, že je jí dvaatřicet, že je grafička a že s Karlem chodí běhat. V mých představách to byla ta typická „druhá míza“ – hezká tvářička bez obsahu, kterou děti budou tolerovat, ale nikdy respektovat. V duchu jsem se pasovala do role té jediné, nenahraditelné matky lvice, která sice bývá unavená a někdy křičí, ale „ví, co je pro ně dobré“. Na dceřin maturitní ples jsem šla s hlavou vztyčenou. Měla jsem v plánu být chladně zdvořilá, podat jí ruku jako dáma a pak ji ignorovat.
Když jsem je uviděla u stolu, sevřel se mi žaludek. Linda nebyla vyzývavá. Měla na sobě vkusné tmavomodré šaty, vlasy stažené do drdolu a usmívala se. Ale nebyl to ten křečovitý úsměv někoho, kdo se snaží zapadnout. Byl to klidný, vřelý úsměv. Skutečná rána ale přišla ve chvíli, kdy má dcera Aneta přiběhla od tanečního parketu. Měla uvolněné ramínko u šatů a byla z toho v panice. „Mami, pomoc, padá mi to!“ vyhrkla a zamířila k nám. Automaticky jsem sáhla do kabelky pro zavírací špendlík, připravená zachránit situaci a být tou potřebnou. Ale než jsem stihla cokoliv udělat, Linda už stála u ní. „Klid, Anet, to spravíme,“ řekla tiše, ale rozhodně. Vytáhla z psaníčka malý šicí set – věc, kterou já, ta „zkušená matka“, zapomněla doma. Během minuty ramínko přišila. Aneta se na ni dívala s takovou důvěrou, s takovou vděčností. A pak, a to byl ten moment, který mě srazil na kolena, ji Aneta spontánně objala. „Díky, Lindo, ty jsi mě zachránila,“ špitla.
Stála jsem tam s tím zavíracím špendlíkem v ruce a připadala si naprosto zbytečná. Dívala jsem se na ně a viděla jsem to, co jsem si odmítala přiznat. Linda není jen „macecha“. Ona je trpělivá. Je klidná. Nemá za sebou patnáct let manželských hádek a vyčerpání z hypotéky jako já. Má energii naslouchat. Viděla jsem, jak se můj syn směje jejím vtipům – ne ze slušnosti, ale proto, že ho opravdu baví. Karel vedle ní vypadal o deset let mladší. Ale to mě nebolelo. Bolelo mě to, že moje děti u ní nacházejí něco, co já jsem možná v tom kolotoči povinností a vlastní hořkosti ztratila. Lehkost.
Celý večer jsem je pozorovala. Chtěla jsem najít chybu. Chtěla jsem, aby řekla něco nevhodného, aby se opila, aby projevila nezájem. Ale ona byla taktní. Dokonce za mnou přišla a řekla: „Máte úžasnou dceru, Terezo. Dneska jí to moc sluší.“ Její upřímnost mě odzbrojila a zároveň ponížila. Kdyby byla mrcha, mohla bych ji nenávidět a cítit morální převahu. Takhle jsem si připadala jen jako ta starší, uštvaná a zapšklá bývalka.
Cestou domů jsem v prázdném bytě plakala. Ne pro Karla. Plakala jsem pro sebe. Uvědomila jsem si, že můj strach nebyl o tom, že mi děti vezme. Můj strach byl o tom, že je pro ně možná v tuto chvíli lepší společnicí než já. Že já jsem ta, která kontroluje známky a nutí je uklízet, zatímco ona je ta chápající přítelkyně, která má vždy po ruce šitíčko a dobrou náladu. Je to iracionální, já vím. Jsem jejich máma, tu biologickou a historickou vazbu nikdo nepřetrhne. Ale ten pocit nahraditelnosti tam je. Ten osten, že moje „oběť“ rodině je najednou zastíněna někým, kdo přišel k hotovému a dělá to s úsměvem.
Musím se s tím srovnat. Nemůžu s ní bojovat, protože bych tím ublížila jen Anetě a synovi. Musím spolknout své ego a přijmout fakt, že láska není koláč, který ubývá, když si z něj ukousne někdo další. Moje děti mají štěstí. Mají dvě ženy, kterým na nich záleží. Ale bude mi trvat ještě dlouho, než se na tu dokonalou Lindu dokážu podívat bez toho, aby mě píchlo u srdce – ne nenávistí k ní, ale lítostí nad sebou samou.
