Článek
V té firmě pracuji pětadvacet let. Pamatuji si časy, kdy se objednávky řešily telefonem a osobním kouzlem, kdy jsem znala jména manželek našich dodavatelů a kdy podání ruky platilo víc než smlouva. Byla jsem respektovaná. Byla jsem ta, za kterou se chodilo pro radu, když se něco zaseklo na celnici.
Změna přišla plíživě, s novým vedením a digitalizací. Do našeho oddělení nastoupila „nová krev“. Dvacátníci a třicátníci, draví, rychlí, s chytrými hodinkami a slovníkem plným anglicismů, kterým jsem zpočátku nerozuměla. Nebránila jsem se pokroku. Naopak, snažila jsem se. Koupila jsem si nový notebook, po večerech jsem si dělala poznámky k novému systému SAP, abych nezdržovala.
Jenže snaha nestačila. Pro mého nového šéfa, osmadvacetiletého Filipa, není důležité, že vím, jak vyřešit krizovou situaci v Hamburku. Pro něj je důležité, jak rychle to „naházím do systému“. A v tom prostě nestíhám. Moje pečlivost, dříve ctnost, je nyní vnímána jako zdržování.
Atmosféra v kanceláři se změnila v tichou válku. Není to šikana, kterou byste mohli nahlásit na HR. Nikdo mi nenadává. Je to subtilní, každodenní eroze mého sebevědomí. Když vejdu do kuchyňky, hovor utichne. Na obědy chodí tým beze mě, prý se domluvili „přes Slack“, který já nestíhám sledovat. Na poradách se mé nápady přecházejí s blahosklonným úsměvem, který říká: „To je roztomilé, babičko, ale my už jsme jinde.“
Nejhorší je ten pocit neviditelnosti. Připadám si jako kus starého nábytku, který se nehodí do moderního interiéru, ale je příliš těžký na to, aby ho hned vyhodili.
Krize přišla minulé úterý na velké poradě. Měli jsme prezentovat výsledky kvartálu. Připravila jsem si podklady, měla jsem to v hlavě srovnané. Jenže těsně před začátkem Filip oznámil, že se prezentace musí nahrát na sdílený cloud a promítat přes novou aplikaci. Zpanikařila jsem. Ruce se mi začaly třást. Klikala jsem myší, ale okno se neotevíralo. V místnosti bylo ticho. Cítila jsem na sobě pohledy osmi párů očí. „Aleno, prostě dej ‚sdílet obrazovku‘, to je ta šipka nahoře,“ ozvalo se netrpělivě od kolegyně Petry. „Já vím, ale ono to nereaguje…“ koktala jsem.
Filip si hlasitě povzdechl. Byl to zvuk plný rezignace a pohrdání. Vstal, došel ke mně, vzal mi myš z ruky – jako by bral hračku malému dítěti – a dvěma kliknutími to spustil. „Příště to pošli Petře, ať nezdržujeme,“ řekl chladně. „Náš čas je drahý.“
V tu chvíli jsem se chtěla propadnout. Nebylo to o technice. Bylo to o tom veřejném ponížení. O tom, že ze mě udělali nesvéprávného idiota před lidmi, které jsem mohla učit. Viděla jsem, jak si Petra s kolegou vyměnili pobavený pohled. Už zase.
Ten večer jsem doma plakala. Manžel mi říkal, ať se na to vykašlu, ať jdu do předčasného důchodu. Ale když jsme to propočítali, přišli bychom o tisíce měsíčně. Peníze, které budeme potřebovat. Jsem v pasti. Jsem rukojmím své penze.
Dnes jsem v práci zase. Sedím u svého stolu, koukám do monitoru a snažím se být neviditelná. Došlo mi, že boj o uznání jsem prohrála. Už jim nechci dokazovat, že jsem dobrá. Už chci jen přežít. Moje hodnota jako člověka se nesmí odvíjet od toho, jak rychle umím ovládat Teamsy. Je to hořké poznání. Uvědomila jsem si, že zkušenost v dnešním korporátním světě nemá váhu, pokud není zabalená v digitálním obalu. Ti mladí nejsou zlí, jsou jen nastavení na jinou frekvenci. Frekvenci, kterou já už nenaladím. Zbývá mi 730 dní. Budu je odškrtávat jako vězeň na zdi. Se zatnutými zuby, ale s hlavou vztyčenou. Protože až ty dveře za dva roky zavřu naposledy, nechám tam Alenu-zaměstnankyni, ale Alenu-ženu si nenechám vzít.
